12.11.2019 | Svátek má Benedikt


ÚVAHA: Bilancování (1)

2.11.2019

Když jeden zestárne a konečně si to bolestně přizná, je už nejméně deset let v důchodu. Do té doby je život docela pěkný. Člověk ještě leccos svede, hodně umí i hodně poznal a nemusí už chodit do práce, může se věnovat více tomu, co ho baví, svým koníčkům. Je to idylka, ale jak čas plyne všechny dovednosti ho začnou opouštět.

Úplně ho neopustí nikdy, ale najednou si v nich už není tak jistý a někdy se zkrátka utne a zjistí, že tohle teda, to už nezvládnu. U mne to je ježdění na koni, které jsem kdysi celkem ovládal a měl rád, ale hlavně strach z výšek. Já, který strávil mládí lezením po balkónech a střeše našeho činžáku, který měl pět pater a my bydleli v tom nejvyšším! Však i ve Vídni v roce 1968 jsem se živil umýváním oken ve výškách a tenkrát se žádné záchranné postroje nenosily. V Sydney jsem pracoval na stavbě výškové budovy, stavěla se Universita NSW a ta měla dvanáct pater a z jejího vrcholu vypadala dole projíždějící auta jako krabičky od sirek. A dnes? Kolem našeho jednopatrového baráku máme verandu a když se opřu o její zábradlí, musím se dívat do dáli, jinak na mne padne strach. Hlava se mi netočí, ale mám strach a nevím z čeho! Barák přece nespadne a zábradlí mne udrží! Když se k tomu přidají zdravotní potíže - a nemusí být veliké, ale vy víte, že se mohou jen zhoršit, ale nikoli už zcela vyléčit -, přijde ten moment, kdy začnete bilancovat.

Začne to celkem nenápadně, vzpomínkami. Samozřejmě, to pravé bilancování přijde asi až na smrtelné posteli, ale ty vzpomínky vás k tomu pomalu, ale jistě připravují.

Moji rodiče se seznámili za války, když Němci uzákonili, že kromě těhotných žen každý, kdo se narodil v roce 1921 nebo 1924, musí do Říše na práci. Láska mých rodičů v ten historický okamžik dosáhla vrcholu a matka otěhotněla, čekala mou sestru. Ona by to byla má sestra, kdyby se při porodu neuškrtila na pupeční šňůře. Protože mí rodiče chtěli jen dvě děti, tak bratr Petr měl velké štěstí, že se naše sestra uškrtila. Já bych tu byl v každém případě, protože máma do Říše nechtěla a otec to nechtěl také a následovalo další těhotenství, jehož výsledkem jsem byl já. Když to tak vezmu, já tu jsem hlavně díky německým okupantům a jednomu americkému letci, který ve Vršovicích jako kotlář nalétával na vlaky a ničil jim lokomotivy. Jak jsem se dostal na vršovické nástupiště s mámou, já teda v kočárku, nevím. Z vyprávění však vím, že když pilot uviděl prchat ženskou s kočárkem přestal střílet. Kdybych se chtěl vytahovat, napsal bych, že má přítomnost zachránila životy mnoha cestujících, ale rád přenechám všechnu slávu neznámému pilotovi.

Takhle nějak, milý čtenáři, jsem dobrodružně začínal svůj život a pak v tom životě tíhl k dobrodružství už nějak podvědomě. Po pravdě bilancováno, já byl silně ovlivněn časopisem Junák, Hlasatel a všemi foglarovkami, rodokapsy a dobrodružnými knihami. To vše bylo v mém mládí komunisty zakázáno, číst se to nemělo, ale zabraňte dobrodružné duši číst, co nemá, když už si k tomu čuchla! Otec měl doma hromady prvorepublikových rodokapsů a spoustu kovbojek a ač byl ve straně od roku 1945, tak to vše hltal stejně jako já a ještě mi doporučoval, co je dobré a na čem si skutečně „pochutnal“. To byl jeho výraz, když se mu nějaká kniha obzvlášť líbila. Jednu, tu jeho nejoblíbenější, jsem po něm zdědil a mám ji také rád. Každých pět let, nebo tak nějak, si ji přečtu a jsem udiven jejím překladatelem. Z angličtiny to přeložil ve třicátých letech nějaký Bohumil Šiman a ten chlap vám to zvládl tak dokonale, že v tom zachoval ducha angličtiny. Ano, tak se anglicky mluvívávalo a laškovalo nejen na Divokém Západě, ale i v celém anglicky mluvícím světě. A leckde, jako na australském venkově, se tak laškuje dodnes. Kniha se jmenuje Duch kraje, anglicky The heart of the range, a napsal to nějaký William Patterson White. Kovbojka to je celkem stereotypní, kde dobro porazí zlo, ale zápletka (a je jich tam několik) je slušně podána na rozdíl od jiných kovbojek. Můj otec měl čtení rád, byl to jeho koníček a věnoval se tomu každou volnou chvíli. Mám ho pořád před očima, jak leží v kuchyni na gauči, čte a vedle má židli s popelníkem a hořící cigaretou. On měl dobrodružství rád, ale jen na papíře, měl zkrátka radši své pohodlí.

Moje máma byla divočejší. Měla zrzavé vlasy a prudkou povahu. Oboje jsem zdědil po ní, i když už trochu rozmísené otcovými geny. I já mám rád své pohodlí, ale nebál jsem se jít do světa a poprat se tam se svým osudem. To by otec nikdy neudělal, máma ano. Však sama odešla z Malých Svatoňovic až do daleké Prahy a nebylo jí ani dvacet let. Otec byl inteligentní, matka v tomto oboru pobrala jen to nejnutnější, co taková ženská k životu potřebuje, ale hloupá nebyla. Víc ovšem byla krásná a to u chlapů hraje mnohdy větší roli než ženská inteligence. A to i u těch inteligentních...

Celý život jsem si uvědomoval otcovy přednosti a byl jsem rád, že jsem leccos zdědil i po něm. Někdy, když se holím nebo po jídle párátkuji, vím, že to nejsou mé pohyby, ale odkoukané (vrozené) pohyby mého otce. Mám je zažité a na okamžik, když si toho všimnu, mám krásný dojem, že to nejsem já, ale on... , že je pořád se mnou, ve mně...

Máminy vlastnosti jsem si celý život moc nepřipouštěl, prostě jsem ji v sobě neviděl. Až teď, na stará kolena, mi dochází, že i od ní mám leccos namícháno v genech a není toho málo. A tak když se dívám někdy do zrcadla a pohodím hlavou, zahlédnu na milisekundu mámu. A pak vystřízlivím a svému protějšku v zrcadle řeknu : Ty troubo, dyť jseš celej po ní... ale abys zdědil trochu její krásy, tak to teda ne!



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.