Je velmi obtížné zbavit se dojmu, že čeští politici a publicisté (zejména někteří) spolu neoficiálně soutěží o to, komu se podaří naštvat (používám slušné, leč méně výstižné slovo) co nejvíc lidí. Přebornice v tomto směru je komunistická poslankyně Semelová, občas se zapojí i zahraniční zájemce (Noam Chomski). Český rekord drží bývalý prezident Václav Klaus svou amnestií z ledna minulého roku.

Stává se velmi často, že politik nebo novinář musí udělat či napsat věci, které budou pro většinu jeho bližních nepříjemné. Způsobí mu to větší nebo menší nepříjemnosti, zároveň to má i odvrácenou příjemnou stránku, upozorní na sebe, dělá mu to slušné píár. A protože člověk má svým bližním dělat jen to, co chce, aby oni dělali jemu, a zároveň musí říkat pravdu bez ohledu na nepříjemnosti, které to s sebou nese, je pouze nezbytné, aby, podaří- li se mu shodou okolností naštvat (zase to slušné slovo!) co nejvíc lidí, mělo by to být nějak ospravedlnitelné.

Nezadržitelná chuť říkat lidem nepříjemné věci také naráží na nezadržitelnou chuť člověka reagovat na nepříjemné věci (bez ohledu na to, zda na nich něco je, nebo ne) tím, že se smrtelně urazí. Dialog těch, kteří jsou vedeni neodolatelným pudem říkat lidem nepříjemné věci, s těmi, kteří jsou připraveni se při nejbližší příležitosti co nejvíc urazit, pak připomíná rozhovor hluchoněmých a vede k tomu, že se ve společnosti šíří plíživá epidemie hrubosti a nenávisti.

O vyhrocenou situaci se tentokrát postaral Miroslav Macek v souvislosti s našimi vojáky, kteří padli v Afghánistánu. Napsal mj.: „Pořád nerozumím tomu, co je hrdinského na tom být žoldákem. Ten má pochopitelně poslouchat i ty rozkazy, se kterými vnitřně nesouhlasí, a musí se účastnit bitev a válek, které jsou (jako většina těch minulých, současných a budoucích) zcela nesmyslné a nic neřešící. Riziko, že přitom může být zmrzačen nebo zemře, si je dobře vědom. Za to je opřede též placen. Má navíc na vybranou: může se kdykoli žoldu vzdát a jít dělat nějakou méně rizikovou práci.“

Je tu otázka, co je to žoldák. Za prvé, je to ten, kdo za svou službu v armádě dostává peníze. Za druhé, je to nadávka, a pan Macek jako všichni, co vládnou češtinou, to dobře ví.

Všechny armády, co jich kdy na světě bylo, stály na těch, co byli za svou službu v nich placeni. Profesionální vojáky na odpovědných místech měly i armády obou posledních světových válek. Nevím, proč by bylo třeba se kvůli tomu, že jsou za svou práci placeni, dívat skrze prsty zrovna na ně a ne rovnou na všechny, co jsou za svou práci placeni.

Dále: představa armády, kde vojáci poslouchají jen ty rozkazy, s nimiž vnitřně souhlasí, mi připadá být dosti česká a souvisí nejspíš s tím, že naše zkušenosti s funkční armádou jsou poměrně skrovné: taková armáda by se rozutekla ještě dřív, než by mohla cokoli smysluplného podniknout.

Za třetí: pokud jde o války, co už proběhly, nejsem takový skeptik, jako pan Macek. Jsem naopak přesvědčen, že když se na ty konflikty podíváme trochu blíž a podrobněji, v drtivé většině válek nakonec zjistíme, že šlo o „krvavě vážné věci“ a že proti sobě stáli ti, co byli v právu, a ti, co v právu nebyli, a že se to dá poznat – i když bohužel ne vždycky ti, co byli v právu, vyhráli. Jistě, náš svět není dokonalý.

A konečně: pan Macek se ptá, zda jsou dnes Afghánci šťastnější a spokojenější než před těmi dvanácti lety a zda se my cítíme bezpečněji. K tomu je třeba říci, že celá ta akce byla vedena především kvůli tomu, abychom se my mohli cítit bezpečněji. To je docela v přádku, naším úkolem není spasit svět, ale zajistit společenství, v němž žijeme, aspoň elementární bezpečnost a jistoty: a přitom musíme ovšem přihlédnout k tomu, aby ve válce naší vinou nadměrně netrpělo civilní obyvatelstvo té země a abychom si své bezpečí nedobývali na účet bezpečí Afghánců – tj. aby Afghánci měli své štěstí ve svých rukou tak, aby se o ně mohli postarat sami způsobem, který není v rozporu s našimi bezpečnostními zájmy. Jinak platí, že každý je svého štěstí strůjcem. Na druhou otázku, zda se dnes cítíme bezpečněji, se těžko odpovídá, protože je tak říkajíc nedořečená. Měla asi znít: cítíte se dnes bezpečněji, než byste se byli cítili, kdyby válka v Afghánistánu nebyla bývala vedena? Jenže kdyby jsou chyby, doporučuji proto jinou, otevřenou do budoucna. Protože celá afghánská akce zjevně ztroskotala, doporučuji, abychom se za nějakou dobu, za jeden, dva roky, zeptali: cítíte se nyní, poté co afghánská akce definitivně ztroskotala, bezpečněji než před těmi dvanácti lety?

A úplně na závěr ještě maličkost: každá problematizace, každá nepříjemná výtka má svůj čas. Vykládat, že je žoldák, o někom, kdo se zrovna vrací domu v rakvi, mi připadá jako projev jistého buranství.

11. července 2014