V Českých novinách na internetu jsem si přečetl, že se dnes konalo pietní setkání nad hrobem Jana Palacha na Olšanských hřbitovech. Oganizovala je, jako v posledních deseti letech pravidelně, společnost Janua. Zúčastnilo se ho asi čtyřicet lidí, soudě podle fotodokumentace převážně důchodového věku. Výročí je, pravda, nekulaté, kulaté bude napřesrok. Nakonec zapěl sbor studentů jednoho pražského gymnázia a Pěvecké sdružení učitelů mj. píseň Ach synku, synku. Nad Palachovým hrobem promluvila dr. Jaroslava Čajová z pořádající společnosti. To, co Palach vykonal, se prý nedá vykládat jen politicky, byla to sebeoběť všelidská a všeobecná.

Nad zprávou se mne zmocnil hluboký smutek. Pamatuji si na leden před devatenácti lety. Cestovali jsme po poledni s dvěma kolegy z Demokratické iniciativy k Palachovu hrobu, který StB za „normalizace“ dislokovala do Všetat. Bylo víc než jasné, že nás hned na nádraží seberou (byli jsme vykřičené firmy), že strávíme odpoledne a večer v nevlídném prostředí a v nepříjemné policejní společnosti a že v noci se octneme kdesi na opuštěné silnici v neznámé krajině. A takových jako my bylo hodně, rozhodně víc než čtyřicet.

Nádraží ve Všetatech bylo ve stavu obležení. Po deseti krocích nás měli a odeskortovali nás do neútulných kanceláří místního JZD. Tam jsme se dočkali po několika hodinách „filcunku“ a formálního výslechu. V improvizované čekárně jsem se setkal mj. s jedním kolegou ze s.p. Mototechna, kde jsem byl zaměstnaný. Ten člověk neměl s disentem nikdy nic společného a cestoval přes Všetaty někam na Turnovsko na rodinný pohřeb. Ve Všetatech dostal blbý nápad si ten šrumec z vlaku vyfotografovat. To se mu stalo osudným a pohřeb pochopitelně zmeškal. Měl jsem dojem, že mi to má za zlé.

Někdy kolem půl jedenácté večer nás rozsadili do autobusů a začal rozvoz. Probíhal relativně humánně, vozidlo, v němž jsem s dalšími asi dvaceti lidmi cestoval, nás vysazovalo po zhruba dvou stech metrech na silnici do Brandýsa nad Labem. Nakonec jsme se sešli v Brandýse v hospodě. Dostat se domů nebyl problém.

Věc Palach byla tenkrát živá: neznamenala pro nás ani pro další žádnou všelidskou obecninu, ale zoufalé politické gesto statečného člověka, který tak protestoval proti ruské invazi a proti tomu, že tehdejší čeští zodpovědní (vlastně spíš nezodpovědní) politici a česká veřejnost se s ní pomalu a jistě smiřují.

Jan Palach byl statečný člověk. Nezaslouží si, aby se nad jeho hrobem pronášely hloupé banality a zpívaly ubrečené odrhovačky. Bohužel se zdá, že už nám nestojí za vzpomínku. Totiž takovou, která by odpovídala vážnosti jeho politické výzvy. Jsme už snad zase tam, kde jsme byli před pětadvaceti lety?

14. ledna 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.