Státní svátek Den české státnosti má v soustavě našich “státních a ostatních“ svátků (to je dikce zákona č. 245/2000 Sb.) trochu zvláštní postavení. Už jen tím, že měl pohnutý osud, což je dáno tím, že je spojen s osobou katolického světce a obecněji vzato s křesťanstvím, ale nejen tím. Uzákoněn byl až v roce 2000, a to se spoustou hloupých řečí. Např. tehdejší ministerský předseda (a nynější prezident) Miloš Zeman v parlamentní rozpravě prohlásil: „Tento návrh, pokud by byl přijat, by nebyl oslavou české státnosti, ale oslavou servility a kolaborace. Jak víte, vždy jsem se vyjadřoval razantně, aby si to lidé zapamatovali, a nevidím důvod, proč bych svoji razanci opouštěl...“ Sv. Václav podle něho „na rozdíl od svého bratra Boleslava a koneckonců i na rozdíl od ostatních Přemyslovců dospěl k názoru, že ohnutá páteř je tím nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s velkým sousedem. Jestliže tedy shrnu tento historický význam, táži se, kdo v této sněmovně má zájem slavit symbol servility a kolaborace. Myslím si, že hlasování to prokáže.“ Považuji za významné připomenout tato slova právě nyní.

Svátek, který se původně měl jmenovat „Den české státnosti – Svatý Václav“, byl nakonec pozměňovacím návrhem oholen o světcovo jméno. Konec konců, proč ne. Jsme jako všechny moderní demokracie sekulární stát a svátek symbolizuje něco víc než úctu k jedné osobnosti. Na druhé straně, pokud si tu osobnost úplně odmyslíme, symbolika se jaksi rozplizne: Česká republika se totiž uzákoněním svátku přihlásila k osobě panovníka a k legendě, o niž se opírala identita českého středověkého státu a naše příslušnost k západní, tehdy křesťanské Evropě, k principům, na nichž byla založena a z nichž čerpá i dnešní liberální demokracie. Je třeba vidět, že institucionální základy, na nichž Evropa ve středověku stála, např. Svatá říše římská a univerzální katolická církev, byly při vší nedokonalosti předchůdkyněmi takových moderních útvarů, jako je NATO, EU a instituce na obranu lidských a občanských práv.

V této souvislosti je také dobré připomenout, že po druhé světové válce jsme z tohoto celku sice pod tlakem, ale taky bez velkého odporu vypadli, pokus o návrat po listopadu 1989 byl polovičatý a teď, jak se zdá, končí v písku. Typický pro polistopadovou společnost byl postoj Václava Klause: do Evropy se nemusíme vracet, nikdy jsme z ní neodešli. Jistě, Václav Klaus, Miloš Zeman, Michal Hašek a spousta dalších jsou stoupenci konceptu „jednou nohou na západě, druhou na východě“. Tato politická akrobacie, provozovaná u nás v letech 1945-8, skončila potupným pádem do rudé koloniální žumpy. Dnes se takovému chování říká „suverenita“.

Dvojznačnost a neujasněnost období z let 1989-2013 souvisí s nesmyslnou koncepcí o odvěkém zápasu demokracie (kapitalismu) se socialismem, přejatou z von Hayekovy cesty do otroctví. Zásadní Hayekův omyl spočívá v ahistoričnosti, v tom, že strčil do jednoho pytle evropský socialismus s ruským komunistickým samoděržavím. Socialistické hnutí vzniklo v Evropě, bylo přirozenou součástí emancipace čtvrtého stavu a skončilo tím, že se integrovalo do systému západní demokratické politiky spočívající v ustavičném vyrovnávání solidarity a iniciativy (ruští bolševici té integraci říkali „revisionismus a oportunismus“). Tím, jak Klaus a spol. zapletli von Hayeka do polistopadové politiky, došlo k nesmyslné fúzi zápasu demokracie s rezidui rudého samoděržaví s přirozeným zápasem liberálů a konzervativců se socialisty v rámci demokratické politiky. Stoupencům starého režimu to vyhovovalo, transformovali se v “socialisty“. V tomto propletenci jsme postupně zapadali až po uši do dnešního deprimujícího bahna.

28. září je jen část problému. Na čem stojí a o co se má opřít naše demokracie? Pohled na strukturu našich „státních a ostatních“ svátků, jak jsou vymezeny v zákoně č. 245/2000 Sb. je inspirující.

Jednak jsou tu „ostatní svátky“. Ty nejsou nic proti ničemu, sotva kdo rozumný se proti nim bude bouřit, ostatně s výjimkou Štědrého dne se „světily“ už za totáče.

A pak „státní svátky“, v nichž se má zhmotnit státní ideologie. Především jsou tu dva prvoplánové, 8. května a 28. října. 8. května slavíme „Den osvobození“. K tomuto osvobození patří nejen, že to bylo osvobození od nacismu a německé okupace, ale že to bylo, jak se posléze ukázalo, osvobození k další nesvobodě. To svátku dodává trpkou příchuť (naši sousedé Poláci neslaví nic, a to z dobrých důvodů). 28. říjen je náš hlavní svátek: jistě významné výročí, ale výročí vzniku jiného státu, než je Česká republika. Vypadá to, že se za ni tak trochu stydíme – jak má potom k něčemu vypadat! A k prvoplánovým svátkům patří i 5. červenec (Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje) a 6. červenec (Den upálení Mistra Jana Husa): souvisejí nějak s křesťanstvím, ale byly učiněny stravitelnými v prvním případě dutým hejslovaněním, v druhém jiráskovským nacionalismem (Janu Husovi, který usiloval o reformu křesťanské církve a položil za ni život, se tak děje dost velká křivda).

Pak jsou tu svátky druhoplánové, uznané vlastně až dodatečně a s menším důrazem: kromě 28. září sem patří ještě 17. listopad, „Den boje za svobodu a demokracii“ a 1. leden, „Den obnovy samostatného českého státu“. Navrhuji ne snad změnu svátků, ale jen změnu důrazu. Vezměme – neoficiálně, sami pro sebe a tak říkajíc „v srdci“ - ty druhoplánové za hlavní (navíc 17. listopad jako Den obnovení naší národní suverenity a 1. leden prostě jako Den vzniku České republiky) a připočtěme k nim ještě 21. srpen – den vzpomínky na odpor Čechů a Slováků proti ruské okupaci (ne že by se ten den nemělo pracovat, jen že by se to výročí mělo vzpomínat). Učiňme to zcela soukromě a sami pro sebe. Vymezíme si tak ideový prostor České republiky, v tuto chvíli České republiky virtuální: ale zároveň jde o prostor svobody a demokracie, který je třeba chránit a upevňovat i v nadcházející těžké době.

LN, 26.9.2013