Ke své předešlé glose jsem dostal několik čtenářských reakcí, vesměs nesouhlasných. Rád bych své stanovisko (na němž trvám) ještě jednou a s ohledem na kritické poznámky vysvětlil. Myslím si za prvé, že jde o daleko zásadnější věc, než to na první pohled vypadá, a za druhé, že moji kritici v něčem mé stanovisko nepochopili (což může být i moje chyba, glosa v Lidovkách.cz je sice jakýsi malý komentář, ale její rozsah je přirozeně omezený.

Nejprve tedy stručná rekapitulace. Původní znění zákona č. 13/1997 o pozemních komunikacích v dotyčné věci (§27, odst. 4) stanoví, že vlastník přilehlé nemovitosti odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku, vzniklá znečištěním, náledím nebo sněhem. V zákoně není výslovně zmíněno, kdo má chodník uklízet, odst. 7 téhož paragrafu pouze uvádí, že obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti. Loňská novela přenesla odpovědnost z majitele přilehlé nemovitosti na majitele chodníku, jímž je podle téhož zákona obec.

Formálně vzato je úprava v pořádku: vlastníš, tedy odpovídáš (což logicky znamená musíš tedy zařídit úklid). Vše jiné je neliberální a nedemokratické. Na druhé straně stará verze u nás platila někdy od doby Alexandra Bacha přes první republiku, a v některých sousedních státech, o nichž se nedá říci, že by byly neliberální a nedemokratické, platí dodnes.

Zdá se mi, že autoři novely postupovali podle zásady „fiat justitia, pereat mundus“. Liberální zásady v dílčích, konkrétních věcech se nedají prosazovat od zeleného stolu, fanatismus mívá nedozírné následky (což se ostatně během probíhající sněhové kalamity projevilo). Zajímalo vůbec někoho, zda na to obce budou mít prostředky, lidi a peníze? Argument „platím jim daně, tak ať uklízejí“ je stejný, jako když se říká: platím si zdravotní pojištění, tak jaképak regulační poplatky. V Praze vyhnali jako za totáče „na brigádu“ sedm set padesát úředníků. Úředníci mají úřadovat a ne uklízet sníh.

Ze současné úpravy neplyne, že by se o chodníky měli dále starat vlastníci přilehlých nemovitostí. Je nesmysl to od nich očekávat a když jim někdy nic jiného nezbývá, je to situace docela nepřijatelná. Zároveň příliš nesedí přirovnání, které v rozpravě použil Miroslav Kalousek: „Dámy a pánové, promiňte, jenom stručnou poznámku. Protože jsem na půdě Senátu několikrát hovořil o místních rozpočtech, o dani z nemovitostí, o rozpočtovém určení daní, tak bych k téhle diskusi rád podotkl, že tento návrh mi připadá ve své kontroverznosti skoro podobný jako návrh na zrušení roboty. Prostě všechna šlechtická panství, všichni šlechtici se vyděsili, co to udělá s jejich rozpočty, jak je to možné, kdo to za ně odpracuje. Dneska s odstupem času nám samozřejmě robota připadá jako naprostý nesmysl.“ Především, trvám na tom: dnešní situace se od té za bolševismu (a od té před rokem 1848) liší v tom, že obecní a městské úřady nejsou orgány vnucené státní správy totalitního režimu ani feudální instituce, ale instituce, které si občané zřizují za tím účelem, aby se staraly o věci, na něž sami nemají dost času. Jejich vedení si volí ve svobodných volbách (přičemž základy tohoto uspořádání byly v civilizované Evropě položeny dávno v minulosti). Měli by (respektive jejich zástupci v Parlamentu ČR) k nim tedy mít aspoň minimální ohledy a nenakládat jim cynicky úkoly, které nejsou s to zvládnout. Zcela konsternován jsem nad čtenářskými reakcemi, kterým tento výklad obecní samosprávy připomíná bolševismus. Je mi líto, kdo takhle myslí, projevuje rezidua nevolnického přístupu k „ouřadu“, „vrchnosti“, kterého je třeba zároveň se bát, zároveň ho nenávidět a snažit se ho vzít, kde to jen jde, u huby. Zdá se, že se u nás v době, kdy jsme byli ruskou kolonií, příliš zakořenila mužická mentalita. A za druhé, ví pan Kalousek, že robota byla zrušena za náhradu? Náhrada nebyla taková, aby rolníky, jimž připadla půda, zruinovala, ale náhrada to byla (třeba jako těch třicet korun u doktora).

Zmíněná novela je stupidní a nefunkční výtvor líbivého senátorského a poslaneckého populismu. Nikde jsem nenapsal, že je třeba vracet se k původnímu stavu. Co je třeba dělat, není moje starost, nejsem poslanec ani senátor. Jsem publicista a musím chodit čas od času po pražských chodnících a vidím, že takhle to nejde. Považuju za svou povinnost to tedy napsat.

17. 1. 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.