Přečetl jsem si v sobotních Lidovkách ohodnocení restaurace kdesi na venkově: nechci jí dělat reklamu pozitivní ani negativní, nenavštívil bych ji nikdy už kvůli cenám jídel, jsem škrt a můj oblíbený podnik je restaurace U Medvídků. Taky mám dojem, že testující osoba byla natolik otřesena svérázem obsluhy, že to mohlo poněkud ovlivnit objektivitu jejích dalších soudů (když Vás – uvádím to prosím čistě jako teoretický příklad – při vstupu do pohostinství kopnou do zadnice, zanechá to stopy na vašem nazírání všeho dalšího).

Jde mi spíš o styl, jakým je podnik pojat (je tím pověstný a sám se tím chlubí). Má jít o typickou středověkou krčmu, za tuto specialitu se platí vstupné. Řekl bych, že obraz středověku je tu velmi přehnaný, a to přesně tím způsobem, jak se u nás středověké „temno“ přehání. Personál oslovuje hosty slovy „co čumíš“, „proč nežereš“, obtěžuje dámy „sexistickými poznámkami“ (mám ke slovu „sexistický“ krajní nedůvěru, vymysleli ho v končinách, kde pustit ženu v tramvaji nebo v metru sednout je považováno za pokus o znásilnění, ale v tomto případě má zjevně jít o oplzlé narážky).

Nemohu se zbavit dojmu, že vztah „host“ a „obsluha“ se v tomto pojetí „středověku“ nevědomky inspiruje docela jiným vzorem, než je středověká česká krčma, o níž v podstatě každý kromě několika specialistů na středověký životní styl ví prd. Vztah obsluhy a hosta nebyl a dost dobře nemohl být vztahem pána a otroka, už proto, že hosté byli ze stejného těsta jako obsluha, bývali často dobře ozbrojeni, a hostinského, který by je počastoval podobným způsobem jako ve zmíněné restauraci, by v lepším případě seřezali jako koně. Taky hrubé chování k dámě, třeba by šlo o kurvu, kterou si host pár minut předtím sebral někde na ulici, by mohlo mít velmi dramatické následky. Personál si toho byl dobře vědom. Kromě toho měli lidé už tenkrát zapsáno za uši, že pán – nepán, všichni jsou si svým způsobem před Pánem Bohem rovni (nechci přeceňovat vliv tohoto vědomí na chování našich předků, jen konstatovat, že tu bylo).

Inspirace těch, co stylovou restauraci navrhli, byla ve skutečnosti jiná. Společnost, kde se lidé nedělí na zákazníky a obsluhu (zaměstnavatele a zaměstnance atp.), ale otroky a pány, jsme tu v poněkud zmírněné podobě měli ještě před nedávnem: totiž komunistickou společnost ruského typu, nevolnictví (poměr papaláš – „pracující“, dříve bárin – mužik). Základním předpokladem takové společnosti je všeobecný nedostatek. Konkrétní příklad: sehnat místo v restauraci není vůbec snadné ( v „NDR“ se na ně dokonce stávaly fronty) a v případě sprostého chování personálu bylo zvednout se a jít jinam spojeno s rizikem, že zůstanete o hladu. Jediný rozdíl mezi způsobem obsluhy, jaký popisuje recenzentka v LN, a způsobem obsluhy před převratem byl v „kvantitě“, nikoliv v „kvalitě“, jak zní termíny dialektické patafyziky. A pak v tom, že platit 145 Kčs vstupného za to, že se k vám chovali sprostě, nebylo nutné, dělali to zadarmo a většinou rádi, sami si totiž totéž užili v jiných druzích služeb, kde stáli tak říkajíc na opačné straně barikády.

Ve zmíněné restauraci došlo tedy k tragickému omylu: pokusili se napodobit středověk, vyšel jim z toho bolševismus. Možná, že by měli být důslednější a stylizovat se do té doby přímo. Vstup by byl zadarmo, obsluha líná, špinavá a sprostá, jídlo hnusné a relativně levné. Jmenovat by se to mohlo např. „Nostalgia restaurant U Paroubka. Obávám se jen jednoho: že by tam v tom případě vůbec nikdo nechodil.

3. ledna 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.