Můj zesnulý kamarád Emanuel Mandler mluvil za minulého (polistopadového) režimu o takzvané „Národní tiskové konvenci“. Neexistuje cenzura ani vyslovený teror mediálních šéfů, vlastně i proto, že by obojí bylo zbytečné: všichni novináři vědí nebo aspoň tuší, o čem a jak je v citlivých záležitostech radno psát a o čem a jak psát radno není. Teprve kdyby někdo trvale neukázněně vybočoval z řady, dostane přes nos, hlavně proto, že jím budou kolegové, kteří mají víc citu pro to, jak a o čem je třeba psát, nejprve opovrhovat a nakonec ho budou ostrakizovat. Národní tisková konvence nasazuje novinářům neviditelný, ale zato železný chomout, o čem se má a smí psát. Jím je dána míra naší svobody, a kde to funguje, tam je i nejliberálnější tiskový zákon pro kočku.

Jak je nastavená národní tisková konvence dnes ve věci amerického konvoje? Především je jasné, že se mu nesmí věnovat nadměrná pozornost, protože by to odvádělo pozornost od jiných, bezvýznamných věcí, o nichž je třeba veřejnost informovat především, aby neměla zbytečné roupy. Dále je třeba líčit rozvržení sil ve společnosti takto: nalevo jedni psychopati (odpůrci konvoje), napravo druzí psychopati (podporovatelé konvoje) a uprostřed ti, kteří problém z věcného a střízlivého odstupu (tj. z kanape v obýváku) sledují a nezatěžují se zbytečnými vášněmi (tj. je jim v podstatě všechno fuk). Takzvaní nechumelisté (nic zvláštního se neděje, tj. nechumelí se) jsou na tom lépe než ti, které niterný neklid nutí, aby zvedli zadnice z kanapí a vyšli do ulic. V tom okamžiku se totiž pozná, oč jim jde, a je možné uvažovat, zda mají pravdu či ne. U těch, co zůstanou dřepět doma, se nepozná nic, a připočítávají se proto logicky k té horší ze spořících se stran. Historická zkušenost z roku 1948 je velmi výmluvná.

Moje poznatky o tom, jak se konkretizuje národní tisková konvence v případě amerického konvoje, se opírá o materiál ze tří celostátních „papírových“ listů: pondělního Právo a dvou babišovin z téhož dne, z Mladé fronty Dnes a Lidových novin.

Pozoruhodné je už to, jakou věnují (přesněji řečeno nevěnují) události pozornost: nejdokonalejší je Mladá fronta Dnes, přináší krátkou zprávu na 4. stránce, na komentářové stránce o tom není ani zmínky. Pan Plesl je žhavý kandidát na Babišův Řád zlaté koblihy. V Lidovkách je kratší zpráva na první stránce dole a pokračuje na stránce 4. Ani zde není na komentářové stránce nic, místo komentářů je v Mladé frontě dnes krátký rozhovor s bývalým náčelníkem generálního štábu Šedivým, v LN delší a velmi dobrý rozhovor s bývalým velvyslancem v Moskvě Kolářem. Je to pohodlnější a novináři tolik neriskují.

Jednoznačná jednička je Právo: události je věnován otvírák, i když nepříliš výrazný, pak skoro celá strana 2 a docela pěkný komentář Alexandra Mitrofanova na komentářové stránce. Zlomyslník, který má sklon přehánět, by řekl, že je dnes příjemnější být řízen z Moskvy než z Agrofertu.

Pojetí události odpovídá modelu „na jedné straně – na druhé straně“ , titulky jsou dosti odpudivé. V Právu se píše: „Americký konvoj přitáhl tisíce stoupenců i odpůrců.“ Je to jistě pokrok ve srovnání s tím, co předtím hlásal server Novinky (soustředil se na jeden případ obnažené zadnice natolik, až čtenář měl dojem, jako by si poté, co první transportér přejel hranice, všech deset milionů Čechů naráz stáhlo kalhoty (resp. kalhotky) a vystrčilo na americké agresory pozadí. Zpravodajství je tedy jakýsi kompromis mezi přáním a skutečností. Z textu pak čtenář navíc ještě zjistí, že odpůrců na rozdíl od příznivců nebyly právě tisíce, že byli ve výrazné menšině. Pozoruhodná je rovněž informace „Silnice lemovali hlavně mávající zvědavci... přišli se podívat na nezvyklou vojenskou techniku.“ Jak se pozná „mávající zvědavec“ od toho, kdo „přišel vyjádřit podporu“? Zvědavci přece stačí tak říkajíc čumět, když navíc ještě mává, mění se ve „vyjadřujícího podporu“. Podobně vykutálený je titulek „Dragouny vítaly tisíce zvědavců“ v Lidových novinách. Tady se jednoduše předpokládá, že ti, co vítají, jsou zvědavci a basta. Ovšem, zvědaví jsme všichni.

Tenhle způsob psaní mi hrozně připomíná projevy novinářské odvahy z šedesátých let minulého století. Přijímal se rámec povoleného a žádoucího (tehdy se tomu říkalo „socialismus“) a v rámci toho se občas objevila „lidská tvář“, pokud možno cizí (zde Šedivý, Kolář), v krajním případě dokonce vlastní. Rámec se ovšem respektoval, protože se držely pozice: jinak by totiž mohl na naše místo přijít někdo jiný, (ještě) horší. Pracoval jsem tehdy v časopise, který rámec národní konvence nerespektoval. Dvakrát nás za to zakázali, předtím jsme to ovšem dělali nějaký čas bez ní a stalo to za to. Nechcete to zkusit taky, kolegové?

30. března 2015. Psáno pro Svobodné fórum