Českou republiku navštívil světoznámý filosof, lingvista a excentrik Noam Chomsky. Na tiskové konferenci v Olomouci mimo jiné podrobil dosti drtivé kritice východoevropský a český disent. Velkou kontroverzi vzbudily zejména tyto jeho výroky:

"Východoevropští disidenti si v sobě utvrdili pocit, že oni byli jediní utlačovaní na celém světě. Latinskoamerické disidenty dnes v podstatě nikdo nezná, přestože se jednalo například o arcibiskupa, který byl zavražděn v okamžiku, když sloužil mši."

"Žádní jiní intelektuálové (než ti východoevropští, bd) nebyli velmocemi tak podporováni, přestože jejich utrpení nebylo nijak výjimečné. Přesto začali mít pocit, že svým způsobem výjimeční jsou."

Útlak v komunistických státech východní Evropy podle něj nebyl tak veliký jako v jiných částech světa, které byly v "americké doméně".

Pan Chomsky mi tak trochu připomíná Martu Semelovou. Věci, které říká, působí na jeho oponenty tak, že se slabší nátury nechají vytočit. Mám podezření, že mu právě o to (podobně jako paní Semelové) trochu jde. Napadení začnou vřískat a pištět jako svíčková bába, když spatří hanbatý obrázek, a panu Chomskému (či paní Semelové) se zvyšuje píár. Něco podobného předvedl u nás v tomto případě Alexandr Vondra.

Považuji proto za důležité upozornit, že i extrémní názory patří v naší společnosti ke svobodné diskusi, kdežto svíčkové báby svobodné diskusi příliš neprospívají.

Zároveň ovšem považuji za nutné upozornit, že na tom, co říkal pan Chomski, je cosi podivného. Vycházím z vlastní zkušenosti "československého" disidenta, i když třeba ne tolik exponovaného jako jiní. Patřím tedy do okruhu těch, které pan Chomski kritizuje.

Mým cílem tehdy bylo přispět ke zlidštění poměrů v mé vlasti. Mým cílem ovšem samozřejmě nebylo při tom co nejvíce trpět. Byl jsem pouze srozuměn s tím, že pokud to budu důsledně a dobře dělat, jistému dejme tomu nepohodlí se jistě nevyhnu. Nemyslím si však, že by, za prvé, smysluplnost toho, co dělám, byla přímo úměrná utrpení, jakého se mi dostane: občas se stane, že člověk velmi trpí za něco, co za to vůbec nestojí. Zároveň jsem tehdy byl, a dosud jsem přesvědčen o tom, že za to, co jsem dělal, jsem ani trochu trpět neměl, že to bylo v nepořádku a že jsem měl právo se proti tomu ohradit. Z čehož plyne, že to, co mi pan Chomsky vyčítá, je jednak pitomost a jednak drzost.

Takže, pokud jde o svobodu diskuse: svoboda diskuse znamená vždycky taky svobodu říkat pitomosti a drzosti, protože ve svobodné diskusi se nakonec vždycky nejlíp pozná, co a do jaké míry vůbec drzost a pitomost je. Byl by však omyl a krátké spojení usoudit z toho, že podstatou a smyslem svobodné diskuse je říkat pitomosti a drzosti. Naopak, pitomostem a drzosti je nutno ve svobodné diskusi za všech okolností čelit.

Proto jsem si troufl se ozvat.

8. června 2014