Do každoročního rituálu jarních oslav, začínajících 9., případně už 8. květnem, letos organicky zapadá i uctění kulatého 1150. výročí příchodu "slovanských věrozvěstů" Cyrila a Metoděje na Moravu. Protože se v této tradici mísí slovanství s křesťanstvím, podporovala ji a podporuje ji kromě vlastenců nejrůznějšího ražení pragmaticky i katolická církev. Dnes se k ní hlásí český stát i politické strany. Jihomoravský hejtman Michal Hašek se např. nedávno odvolal na papeže Jana Pavla II. Ten podle jeho slov v roce 1990 vyzdvihl význam Cyrila a Metoděje pro budování křesťanské Evropy a zdůraznil jejich odkaz pro mírumilovné usmíření Východu a Západu. A pan Hašek k tomu dodal: "Tento odkaz hodláme chránit a předat budoucím generacím." Vzhledem k tomu, že je statutárním místopředsedou ČSSD, předpokládám, že to znamená i "my, sociální demokraté".

Ovšem, smíření je vždycky dobrá věc. Je jen třeba to upřesnit, ptát se, co to znamená v souvislosti s cyrilometodějskou tradicí politicky i s ohledem na dějiny.

Před závorku vytkněme, že příchod křesťanství do našich oblastí znamenal pokrok, a těm, kteří ho přinesli, nelze upírat zásluhu.

Zároveň se v procesu šíření křesťanství střetlo západní křesťanství s východním a jejich konflikt se prohluboval. Nejprve se křesťanství stalo státním náboženstvím Římské říše. Její východní část se postupně vyvíjela v orientální teokratickou despocii, v níž církevní správa byla více či méně podřízena císaři. Na Západě po rozkladu Západořímské říše vznikla mocenská anarchie, v níž soupeřily a zanikaly různé přechodné státní útvary. Jediné, co tu oblast spojovalo postupně víc a víc, byla centralizovaná církev, která měla povahu autority a v některých ohledech i odvolací a rozhodčí instance. Ve stálé konkurenci státní a duchovní moci vznikaly první zárodky svobody, která se dnes uplatňuje v západní společnosti.

K významu cyrilometodějské legendy a tradice se kdysi vyjádřil filosof Emanuel Rádl (Masarykův žák, evangelík a horlivý stoupenec předválečné ČSDSD). Upozorňoval, že v posuzování konfliktů při šíření křesťanství všeobecně a sporu mezi Západem a Východem zvlášť je třeba zohlednit to zásadní, o co šlo a co by dnešnímu pozorovateli mohlo být snadno zastíněno dobovými ukrutnostmi na všech stranách i hmotnými zájmy zúčastněných (což ostatně platí pro všechna velká historická střetnutí). A dospívá k tvrdému závěru: ve sporu vyhrála pokročilejší, lepší strana. "Západní křesťanství bylo pro nás spásou."

Zároveň upozornil, že se od devatenáctého století do tohoto dávného konfliktu promítá novodobý středoevropský nacionalismus a celá věc se nahlas či potichu převádí na spor mezi Čechy a katolicismem, Slovany a Němci, ačkoli politicky tehdy žádní Němci neexistovali, oba misionáři byli Řekové pověření císařem a patriarchou Fotiem a slovanský liturgický jazyk používali jako vhodný nástroj pro oslovení primitivních kmenů.

Problematický je zejména "slovanský" přídech projektu "smíření". Základní vymezení pro moderní český národ není nové, provedl ho v roce 1846 Karel Havlíček Borovský: "Jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje… tak jako by směšno bylo cítiti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak, ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenství všeslovanské… Nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie a. j. v. dohromady národnost, a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří… Zkrátka s hrdostí národní řeknu: ´Já jsem Čech´, ale nikdy ´Já jsem Slovan´." A zvlášť zdůraznil na jistou potutelnost, s níž se tehdy slovanství dodávali různí exponenti ruského impéria: "Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli… Jak směšno, jak neprakticky bylo by s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!!"

Smiřovat se – jistě. Jde jen o to, abychom věděli, s kým se smiřujeme a jak se máme smiřovat. Kde je hranice mezi potřebnou vstřícností a falešným kompromisem. Je tu problém "duchovního mnichovanství", zkušenost z roku 1938 je klíčová pro celou Evropu. Nelze připustit, abychom podléhali tomu, kdo využívá našich minulých chyb, zneužívá proti nám účelového mixu některých našich zásad a my pak ustupujeme ze slabosti a zbabělosti, vzdáváme se v podstatné věci sami sebe. Pro toho, kdo nemá vlastní pevný fundament, odvahu a důslednost, se smíření snadno mění v bezpodmínečnou kapitulaci.

MfD, 28.6.2013