V minulosti to umělci, a zvlášť ti výtvarní, měli těžké. Tak např. Michelangelo musel čtyři léta šplhat po lešení v Sixtinské kapli a malovat po zdi. Zvlášť ponižujícímu zacházení pak byli výtvarníci vystaveni za bolševismu – požadovalo se nejen odborné vzdělání, ale i úřední potvrzení jejich uměleckosti.

Dnešní doba je výtvarným umělcům přátelsky nakloněna. Pánové Týc (autor originálních pinďuláků na semaforech pro chodce) a Smetana (co přimalovával tykadla politikům na billboardech) mají přitom z pohledu laika s Michelangelem společné to, že při výkonu své profese taky museli lézt po žebříku.

Toto pojetí umění platí, jak doufám, i pro minulost, pro předchůdce obou pánů. Chtěl bych zmínit jen jednoho, mého někdejšího spolužáka z "jedenáctiletky" A. K. Prosadil se tím, že namaloval na dveře kabinetu naši profesorky fyziky jednoduchý geometrický obrázek. Za to byl pak ohonorován sníženou známkou z chování. Bral jsem to tenkrát jako protest proti dusivé atmosféře komunistického školství, tedy akt politického vzdoru (naše profesorka fyziky byla poněkud výstřední, ale v podstatě hodná stará dáma, jenže když se kácí les, létají třísky). Teď se ukazuje, že navíc šlo o umělecké dílo! Na první pohled tomu nasvědčuje i fakt, že autor byl záhy identifikován a přitažen k zodpovědnosti (každé umělecké dílo, a tudíž i zmíněný kosočtverec, musí nutně obsahovat individuální rysy, charakteristické jen a jedině pro autora), skutečnost je bohužel prozaičtější: nějaký skunk ho práskl. Až A. K. jednou zase potkám, sdělím mu, že je podle dnešních norem umělec a měl by se k tomu hlásit. Třeba mu trochu zvýší důchod.

Umění je jedna věc a život druhá. Za vynikající a odvážné dílo se musí v životě zaplatit. Nečastější je dlouholeté strádání a chudoba, způsobené zneuznáním. V případě našich dvou hrdinů jde dokonce o uvržení do šatlavy. Nutnou součástí jejich umělecké kreace bylo totiž poškození cizí věci (na to se Michelangelo, ten srab, nezmohl). K rozhodnutí soudu je pak v zásadě možno použít dvojí přístup: za prvé loajalistický, spočívající v tom, že odsouzený respektuje oprávní rámec a použije tzv. opravných prostředků (lidská spravedlnost je nedokonalá a proto má v sobě sama zabudovánu možnost korekce). Nebo je možné dát najevo tzv. občanskou neposlušnost: Váš rozsudek, ctihodnosti (tento titul se u nás ovšem nepoužívá), považuji za zhovadilý a nepřijímám ho. Pak je třeba počítat s tím, že světská spravedlnost poběží dál po svých kolejích, tj. že nás zavřou. Ne na dlouho, dnešní justice je umění nakloněna, aspoň relativně. Važme si toho.

Lidovky.cz 27. března 2012

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.