V minulosti to umělci, a zvlášť ti výtvarní, měli těžké. Tak např. Michelangelo musel čtyři léta šplhat po lešení v Sixtinské kapli a malovat po zdi. Zvlášť ponižujícímu zacházení pak byli výtvarníci vystaveni za bolševismu – požadovalo se nejen odborné vzdělání, ale i úřední potvrzení jejich uměleckosti.

Dnešní doba je výtvarným umělcům přátelsky nakloněna. Pánové Týc (autor originálních pinďuláků na semaforech pro chodce) a Smetana (co přimalovával tykadla politikům na billboardech) mají přitom z pohledu laika s Michelangelem společné to, že při výkonu své profese taky museli lézt po žebříku.

Toto pojetí umění platí, jak doufám, i pro minulost, pro předchůdce obou pánů. Chtěl bych zmínit jen jednoho, mého někdejšího spolužáka z "jedenáctiletky" A. K. Prosadil se tím, že namaloval na dveře kabinetu naši profesorky fyziky jednoduchý geometrický obrázek. Za to byl pak ohonorován sníženou známkou z chování. Bral jsem to tenkrát jako protest proti dusivé atmosféře komunistického školství, tedy akt politického vzdoru (naše profesorka fyziky byla poněkud výstřední, ale v podstatě hodná stará dáma, jenže když se kácí les, létají třísky). Teď se ukazuje, že navíc šlo o umělecké dílo! Na první pohled tomu nasvědčuje i fakt, že autor byl záhy identifikován a přitažen k zodpovědnosti (každé umělecké dílo, a tudíž i zmíněný kosočtverec, musí nutně obsahovat individuální rysy, charakteristické jen a jedině pro autora), skutečnost je bohužel prozaičtější: nějaký skunk ho práskl. Až A. K. jednou zase potkám, sdělím mu, že je podle dnešních norem umělec a měl by se k tomu hlásit. Třeba mu trochu zvýší důchod.

Umění je jedna věc a život druhá. Za vynikající a odvážné dílo se musí v životě zaplatit. Nečastější je dlouholeté strádání a chudoba, způsobené zneuznáním. V případě našich dvou hrdinů jde dokonce o uvržení do šatlavy. Nutnou součástí jejich umělecké kreace bylo totiž poškození cizí věci (na to se Michelangelo, ten srab, nezmohl). K rozhodnutí soudu je pak v zásadě možno použít dvojí přístup: za prvé loajalistický, spočívající v tom, že odsouzený respektuje oprávní rámec a použije tzv. opravných prostředků (lidská spravedlnost je nedokonalá a proto má v sobě sama zabudovánu možnost korekce). Nebo je možné dát najevo tzv. občanskou neposlušnost: Váš rozsudek, ctihodnosti (tento titul se u nás ovšem nepoužívá), považuji za zhovadilý a nepřijímám ho. Pak je třeba počítat s tím, že světská spravedlnost poběží dál po svých kolejích, tj. že nás zavřou. Ne na dlouho, dnešní justice je umění nakloněna, aspoň relativně. Važme si toho.

Lidovky.cz 27. března 2012