Karel Steigerwald napsal zhruba před deseti dny do Mladé fronty Dnes pozoruhodný článek o případu Tugendhat („Tugendhat: stát nástupce gestapa?“, MfD 8.2. t.r.). Je to vášnivá obhajoba soukromého vlastnictví před reglementačními choutkami státu, maskovanými přidělováním nálepek jako „národní kulturní památka“, „všelidové vlastnictví“ apod. Sled autorovy argumentace je elegantní, hladký a na první pohled přesvědčující. A tak nepozorný a blahovolný čtenář snadno přehlédne, že je v ní jakási trhlina.

Pan Steigerwald píše: „Po zániku nacistické okupace se jakýmsi právním nástupcem gestapa stal československý stát. Vilu (Tugendhatovu, bd) vzal gestapu a nechal si ji. Na základě komunistického vědeckého názoru definoval podlidi, kteří nemají nic vlastnit, jinak než nacisté. Třídně. Vilu si podle té vědecké věrouky ponechal. Přesněji řečeno Židům nevrátil nic, zato sebral majetek dalším občanům. Nacistický záběr krádeží rozšířil na každého.“ U povahy tohoto rozšíření je třeba se trochu zastavit. Protože pan Steigerwald zároveň jinde píše, že „předchozí režimy kradly, vraždily, ať už to byli nacisti či pak komunisti. Pohrdaly právy lidí a zákony i vlastnictvím. Své zločiny omlouvaly všelijakými „vědeckými teoriemi“ práv rasy či třídního boje“, nabuzuje to podezření, že se stal buď obětí jakési časové anomálie, kterou známe zatím jen z povídek sci-fi, nebo něčeho, co by se dalo nazvat „řízená amnézie“: možná ale, že jde jen o pragmatickou reformu kalendáře: v tom jeho totiž po 8. květnu 1945 následuje rovnou 25. únor 1948. V době, kterou pan Steigerwald buď přeskočil, nebo prospal, se taky mohutně kradlo. Už ne na rasovém základě, jako to dělali nacisté, ale ještě ne na třídním základě, jako později komunisté. Základ byl národní, podlidmi byli Němci a Maďaři. Komunisté se na revolučním přerozdělování podíleli, ale vůbec v tom nebyli sami. „Demokraté“ jim zdařile sekundovali, ostatně sami si to kdysi za války vymyslili. Majetek přešel na stát a ten jej pak plnýma rukama rozdával chtivým hejlům. Protože při rozdávání zaujali významné pozice komunisté, byli pak odměněni v jediných ještě trochu svobodných volbách v roce 1946 spoustou hlasů. O ty právě šlo. Pak (po Únoru) přišla třetí fáze, to už byli komunisté u moci sami a žádné hlasy nepotřebovali. To, co zmínění hejlové kdysi snadno nabyli, teď snadno pozbyli a kromě toho, co si za pomoci státu, kterému jeho prezident, patron celé akce, říkal „humanitní demokracie“, nahrabali, přišli i o to, co si předtím vydělali poctivě (pokud něco takového vůbec měli). Když se mluví o neúctě k soukromému majetku a k choutkám státu, je pokrytectví tuto krátkou, ale výraznou kapitolu našich novodobých dějin přeskočit.

A za druhé: „národní památka“. Brno bylo do roku 1945 napůl německé město. Tugendhatovi byli němečtí Židé. Jak proboha přijdou k tomu, aby dům, který si za poctivě vydělané peníze vystavěli, se stal kulturní památkou nějakého jiného národa? Najednou se ukazuje, že musí být rádi, když český národ prostřednictvím svých volených vůdců zamhouří oči a majetek jim milostivě vrátí s tím, že bude bedlivě dohlížet, jak s ním nakládají, a stanoví jim závazné šraňky. Běda, kdyby se pokusili něco prodat! Nejspíš mi to připomíná poměry v Zimbabwe: domorodci zabavují statky bílých farmářů, nepochybně taky „národní kulturní památky“. Ve skutečnosti i kdyby se Tugendhatovi rozhodli vilu zbořit a pozemek prodat firmě Lidl ke zřízení supermarketu, je to jejich věc. Jistě, nebylo by to hezké ani kulturní, ale zasahovat do práva vlastnit působí nesrovnatelně větší morální, politické i hospodářské škody než zbourání nějaké vily.

Kdybych byl pokrytec, napsal bych, že mne časový výpadek i tohle druhé opomenutí u pana Steigerwalda překvapuje. Vůbec mne nepřekvapuje. Vždyť co by tomu řekli čtenáři! Co by tomu řekli v CEP!

Náš národ má ve svém okolí dlouhodobě velmi špatnou pověst pokud jde o řekněme velkorysé experimenty se soukromým majetkem (tím cizím, přirozeně). Pan Steigerwald ve svém článku, jak se zdá, pouze rozšířil okruh těch, jejichž majetek se nemá privatizovat za pět prstů, z našinců ještě na Tugendhatovy. Bariéra mezi těmi, u nichž se experimentovat nesmí, a těmi, u nichž se to toleruje nebo dokonce musí, nebyla zrušena.

Pokusme se to však vzít za lepší konec. Je zároveň nesporné, že pan Steigerwald oblast, kde se krást nemá, rozšířil z našinců na Tugendhatovy. Třeba je to první vlašťovka, první krůček. A jednou, třeba za sto let, se najde někdo, kdo sem zahrne i české Němce. To už po českých Němcích nebude ani stopa a odpadne nebezpečí, že by nás takové poznání mohlo třeba něco stát. Jaká příležitost pro celonárodní pokání!

17. února 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.