Jan Saudek byl jednou na hřbitově a ptal se bratra, proč taky nejde. „Stejně tam nikdo není,“ řekl Kája. „Á pánbu ho ta to potrestal,“ dodala daleko později nějaká pověrčivá osoba. Jiná věc je, že to Kája Saudek jen tak plácl. Na hřbitov se mu zrovna nechtělo. Měl moc práce, která šlechtí, zatímco hrob je koneckonců jen symbol. Nebo je to ještě něco? Investice? Ne. Je to symbol.

Nepopírám význam symbolů pro lidi a každý symboly neustále potřebujeme, ani si to neuvědomujeme; ale uctívat rozkládající se těla nebo dokonce popel je sporné. Představa, že duše mrtvého zůstává uvězněná v urně nebo pod náhrobní deskou mi připadá naivní. Na svého tátu si osobně vzpomenu každou chvíli, se soucitem a v dobrém, a chodit mu ke hrobu nemusím. Nepřipadá mi to přímo legrační, ale připadá mi to rituální. Pohřby jsou pak dokonce teatrální.

Ne že bych neměl na pohřby a hroby čas, ale hřbitov je symbol vytažený z naší hlavy na kopeček. Takže tam jedete a dojdete po špičkách ke hrobu, který drhnete rýžákem, když je to pro vás důležité, a přitom začnete na zesnulého vzpomínat. Ale to i přestanete, když se vracíte do města? Někteří hodně zaměstnaní lidé skutečně hodí mrtvého za hlavu až do příští návštěvy hřbitova, ale podle mě je jich málo. A vy něco drhnete rejžákem i doma a nějaký detail spojený se zesnulým nebo zesnulou se vám taky vybaví a není, řekl bych, nutno se stimulovat hřbitovem. Mě hřbitov od dětství naopak romanticky rozptyloval. Uviděl jsem třeba hrobku a okamžitě myslel na hraběte Draculu. Našel jsem rostlinné bludiště, například v Rokycanech, a nadšeně uličkami pobíhal. Uvnitř hřbitova. A když leží opravdu na kopečku, bývá odsud výhled. Uznávám, že to není hlavní. Hřbitov je hlavně plocha hodná fyzické práce, protože vykopání hrobu je výkon i za pomoci malého bagru, který ostatně vždycky nejde použít, a čištění náhrobních desek je dřina, když to děláte pořádně. Po několika hodinách drhnutí po právu cítíte, že jste odvedli kus práce, i kdyby omylem na hrobě sousedním, a vycídili jste symbol. Člověk totiž uvnitř urny opravdu není. Urna neukrývá ani jeho mysl, a existuje-li něco jako duše, nebude vevnitř ani ona. Takže měl Kája Saudek celkem vzato pravdu a vedle vašich intenzivních vzpomínek před usnutím a po probuzení (anebo při běhu) je hřbitov takřka nicotný.

Vzpomínky se ostatně rády a jako smíšci vynořují i na veselé pouti. Na hřbitově to taky může být na povel a srovnal bych zdánlivou nicotnost hřbitovů s nicotností autora rozhovoru.

Umění někoho vyzpovídat spočívá v tom, že osobě, která ještě neumřela, dáte impulzy. Díky vašim impulzům naskočí její asociace, osobnost odpoví. Jenže impulzy se mohou dodatečně seškrtat na minimum a výsledek funguje. Často ještě lépe. Zpovídaný v rozhovoru ostatně řekne, na co by přišel sám, kdyby se důkladně zamyslel, a odpoví na otázky, které by si dřív anebo později sám položil, nebo které už si v duchu dal dávno.

Iniciátor rozhovoru nesmí být exhibicionista a měl by zůstat jen stimulem; asi jako hřbitov, když se chcete rozplakat. Ale vždy to tak není. Někdy se zvědavec ptá způsobem, že musíte vybruslit a říct si - po otočce - své. Iniciátor se na něco ptá, vy na něco jiného odpovídáte a on si toho nemusí ani všimnout, jak je zabraný do svých připravených otázek. „Jste vdaná?“ Odpověď: „Ráda chodím na hřbitovy. Asi tak bych to formulovala. Tečka. Stačí? Máte další otázku?“

Máte. I hřbitovy se ptají, ale podstatné pro naše vzpomínky a naše výpovědi o blízkých hřbitovy nejsou. Taky by se daly zrušit. Je to, uznávám, jenom nápad, ale továrna taky někdy zkrachuje. Není to teď úplně můj osobní názor, ale hřbitovy by šly úplně vyredukovat. A když vezme knižní rozhovor s Ondřejem Neffem (Královská zábava), který jsem s ním roku 2010 udělal, a zredukuji otázky, výsledkem bude i dál obsažná výpověď. Mé původní podněty chybět nebudou. Neříkám tím, že nejsem tvůrčí člověk, a dejme tomu Karel Hvížďala je ještě víc tvůrčí. Takže napsal četné knihy esejů a chytře se většinu života ptal spousty, spousty lidí, až máme knihy kvalitních rozhovorů. Ale hlavní jsou odpovědi. Vlastně jsou to krátké eseje zpovídaných.

Nedávno jsem dělal rozhovor a zrovna jsem disponoval několika nápady, takže jsem otázky dodatečně opentlil o tento materiál. O ještě větší jeho část jsem rádoby vtipně rozšířil odpovědi. To, co jsem přidal, nebyla zavádějící fakta, ale myšlenky a věty, které by zpovídaného asi napadly, kdybych mu dal víc času, a které ho dělaly chytřejším, ba pohotovým. „Protože některý fóry mě napadnou až cestou domů na schodech, že jo. To už je pozdě. To už na párty nikdo neocení.“

Pod rukama se mi jako hřbitov rozrůstalo čím dál propracovanější dílo, ale najednou mě přepadl pocit, že vážně bloudím obrovským pohřebištěm aforismů celého světa, kde se cestičky rozvětvují donekonečna. Rozhovor jsem vyhodil za zeď hřbitova, protože jsem ho zkazil. Stejně bych při pohledu na některé pokrytce občas vyházel hřbitovy. Pro někoho jsou samozřejmě stimulujícím podnětem ke vzpomínce a většina lidí od přírody potřebuje rituály. Ale esence pohřbených nejspíš mezitím již vesele funguje v nově narozených dětech, zatímco bulíme na svém fleku mezi cypřiši. Taky otázky rozhovoru můžou mít původně obrovskou magii obdobnou romantice hřbitovů, ale dodatečně se mohou vygumovat. Když někdo nic neznamenal, nepomůže mu ani monumentální hrobka Inků. Byl to vrah. Ale když někdo jiný někomu něčím byl, je hrob aspoň symbol. Jenže vám ho kradou ze srdce a navrhli vám, abyste opakovaně prováděli rituál. Jestliže jste rozený herec, tak vám to samozřejmě vyhovuje, a svět představuje jeviště. I hřbitov je kousek světa, takže mi okopávání nevadí a je to něco jako sport či šichta v práci; ale nevím, proč mám ronit slzy na pokyn tisů a dejme tomu každou neděli ráno. Slzy přece mají vlastní vůli. Svou vůli slzám nevnutíte. To už spíš vykradete hrob. A taky zpovídaní mají vlastní vůli a tu svou jim obyčejně nevnutíte. A jistě, i katolický zpovědník dal některé podněty, ale především ve zpovědnici poslouchá a to, co slyší, si asi ani zapisovat do žádné bumážky nesmí. Já to nevěřím, že to dělá. Protože Svatému stolci ve Vatikánu by se to nelíbilo. Takže tady má, uznávám, autor rozhovoru navrch. Přece. Zapsal to - a ještě inspiroval. Ale hřbitov obsahuje leda kosti a inspiroval Máchu.