Kázání Petra Piťhy v katedrále sv. Víta proti Istanbulské úmluvě (Rady Evropy) by českou veřejnost nijak nezaujalo a týden o něm nikdo ani nevěděl, kdyby tolik nerozčílilo feministky (Česká ženská lobby) a ony nepodaly na kněze trestní oznámení. Na podporu svobody slova se ozvalo mnoho křesťanů v čele s kardinálem Dukou, ale ostře jej napadl známý kazatel Tomáš Halík, který se také „zamýšlí”, zda nepatří Piťha před soud za poplašnou zprávu. Jsem přesvědčen, že se naše rozumná justice pitváním slov zabývat nebude, apokalyptická nadsázka o konci světa nikoho neplaší, patří do kategorie symbolické náboženské poetiky. Piťha je češtinář a lehce by se obhájil.

Je tu ale závažnější politický problém, pokus umlčet oponenta. Už několik desetiletí vzrůstá v západním světě úsilí kriminalizovat konzervativní názory, začínáme se pomalu podobat Číně, jež zavádí bodový systém a postih (kupříkladu zamítnutí výjezdní doložky na cestu do ciziny) za špatný náhled na svět. Na humanitních západních univerzitách se běžně svoboda projevu považuje za nepřípustný buržoazní přežitek podvracející pokrok. Cenzuru politické korektnosti podporují zuřivé miniaturní lobbistické (agitační) skupiny a vyvíjejí ideologický vliv na vládu a zákony státu. Ještě nedávno se lidé nad praštěnými feministkami mohli u nás blahovolně usmívat, ale dnes? Aktivistky se samy chlubí, že pomohly prosadit podpis české vlády pod onu kontroverzní úmluvu, že se zúčastní jednání v Radě vlády pro rovnost žen a mužů a podílí se na státní rodinné koncepci.

O čemže to tedy rokují? O rovnosti mužů a žen před zákonem (soudní při), v naší civilizaci (na rozdíl od islámu, kde má slovo ženy jen poloviční hodnotu) nikdo ani ve středověku nepochyboval (Justiciánův Corpus iuris civilis), přestože to byla společnost založená na privilegiích a ženy neměly stejné společenské postavení, což je rozdíl. Politická a společenská emancipace žen za poslední století i tuto nerovnost smetla. Ženy dědí, studují, volí vládu, své partnery i profesi, za stejnou práci ve stejném postavení dostávají stejný plat (neplést s průměrem, čili volbou méně placené profese). V čem tedy spočívá ona nerovnost, která probouzí takový fanatismus? Zdá se, že jde o rovnostářské blouznění.

Genderismus totiž nadále bojuje z neexistujícím patriarchátem a jako každá budovatelská ideologie se opírá o pseudovědu. Považuje sexuální rozdíly mezi pohlavím za zanedbatelné, odlišnost za pouhou společenskou typizací (konstrukci). Historie už od pravěku dokládá mnoho forem zdůrazňujících odlišnou roli muže a ženy, čili dělbu práce vycházející ze sexuální danosti, jedno mají proto společné - patriarchát. Mužům přísluší lov, politika a válka, ženám výchova dětí, starost o domov a rodinu (Yuval N. Harari - Sapiens). Západní civilizace patriarchát zrušila, ale radikální feministky na základě přirozených výjimek (homosexuality) a hormonálních oscilací prosazují totální záměnu společenské role mužů a žen, čímž popírají biologii. Z obavy před postihem politické korektnosti mlčí často i vědci. Zvláště neurologové by se měli k odlišným vlastnostem maskulinního a femininního mozku častěji vyjadřovat. S občanskými právy, natož schopností obou pohlaví vykonávat stejně kvalitně téměř všechna povolání to nemá nic společného, ideologie libovolné sexuální orientace zato ohrožuje rodinu i plodnost, neboť je to právě onen napadaný přirozený „stereotyp”, jenž modeluje výchovu k manželství i rodičovství. Role otce jako otce a matky jako matky jsou nezastupitelné i v nepatriarchální společnosti. Připomeňme odporný pseudoskandál s básničkou pro děti oslavující mateřskou lásku.

Kdo by si nepřál, aby bylo možné diskutovat věcně a bez emocí, ale se zástanci šílené genderové ideologie, popírající biologii, zkušenosti i rozum, kteří ohrožují normální rodinu i budoucnost společnosti lze debatovat jen stěží. A tak se všichni dnes bohužel stáváme kazateli.