Menšinám, ať už jakýmkoliv, se růžově zpravidla nevede. Jinak mluví, vypadají, jinak si počínají. Většinové společenství závidí emigrantům a bývalí disidenti se oprávněně stali špatným svědomím národa. A ještě oprávněnějším tomu tak je v případě politických vězňů. Však podívejme se, jak dopadli: vláda věru lidová naslouchala vůli lidu, jehož třetina se potřísnila členstvím ve vládnoucí partaji, tuny másla na hlavě, a k bývalým muklům se otočila zády, ne-li zadnicí. Snad většina emigrantů, navrátivších se k rodným kořenům, nijak natrvalo, si ověřilo zkušenost v podobě divadelního spíš dramatu než komedie o třech jednáních: 1. seznamování, porovnávání, 2. závist, 3. nenávist.

Co si to troufáte nám vyčítat tam z bezpečí západních dálav, copak se tehdy dalo něco dělat?

Mohl se například odepřít podpis pod petici úspěšně se domáhající smrti Milady Horákové, na šibenici uškrcené? Připomeňme si výjimky, sem tam jednu mezi mnoha tisíci. Například Štěpánku Baloušovou, drobnou, teď už víc než osmdesátiletou. Lidové noviny uveřejnily její portrét a počínání, s podtitulkem "Příběh ženy, která nasazovala vlastní život, aby pomohla vězňům komunistických lágrů." Rovnost, Svornost, Bratrství – krásně pojmenované jáchymovské lágry. Žila v předpeklí tohoto pekla, totiž v Ostrově nad Ohří, ukázkovém sídlišti socialisticko-realistické architektury. Přes dráty obtížnými konexemi dodávala jídlo, léky, peníze. Ty získávala prací ve třech zaměstnáních. Zařizovala spojení s rodinami. Pečovala o dvanáct vězňů. "Osobně jsem z těch hochů vlastně znala jen dva, ostatní se mi představili až po propuštění," říká a dodává, že ale dobře znala jejich maminky. Jezdila za nimi po celé republice. A co ji přimělo na sebe vzít tak riskantní břemeno? "Jsem taková odmalička, když jsem viděla nějaké trápení, tak se mě to dotklo," vysvětlila.

Početnější byli věru tvorové s opačnými názory. V těchže dnech června 2001 na prvních stránkách novin palcový titulek oznamoval: KOMUNISTICKÝ ŽALOBCE DOSTAL SEDM LET ZA SMRT GENERÁLA PÍKY. Karel Vaš, teď již ve značném věku, s Bedřichem Reicinem plánoval Píkovu fyzickou likvidaci, do spisu vkládal falešné důkazní materiály. Vinen se necítí, svých činů nelituje, nikomu se omlouvat nemíní, lhostejný výraz ve tváři. Víc než jedno sametové desetiletí muselo uplynout, než do vězení snad přece jen měl odputovat padouch za svinstvo spáchané před půl stoletím.

Významný publicista a též bývalý politický vězeň Jiří Loewy nejásal.:

"Dr. Vaš přece nebyl sám. Musí nyní samojediný posloužit jako alibi, že justiční zločiny u nás nezůstanou potrestány? Stovky soudců a prokurátorů - posluhů KSČ – dožily a dožívají v pohodě a při vysokých penzích. Nikdo neskřivil vlásku stvůrám z politbyra, které jim diktovaly výši trestů."

Většina národa si už zvykla na realitu, že doba, ve svých počátcích tolik slibná, s prominenty bývalého režimu, ba i s mnohanásobnými mučiteli zacházela velkoryseji než s jejich oběťmi. Stačí porovnat výši jejich starobních důchodů.

Že by snad zvláštní rys české povahy, naše podivné specifikum? ¨

Tím to ale nebude. Však ony ty jiné postkomunistické země si rovněž nepočínají příliš obdivuhodně. Zrovna v době vyhlášení rozsudku nad zloduchem Vašem jsem pádil po dálnici z východního Německa do západního, tam kde bývala hranice mezi světem socialismu a imperialismu, vyztužená minami (700 tisíc) a samostřílnými aparáty (60 tisíc). Dederonie, první německý stát dělníků a rolníků, zaměstnávala 85 tisíc estébáckých kádrů Stasi, jimž vypomáhalo téměř dvakrát tolik tajných spolupracovníků. Historici zabývající se příslušnými archivy tvrdí, že naprostá většina udavačů - až 95 procent, tak činila zcela dobrovolně, bez sebemenšího nátlaku, činila z přesvědčení, touhy po kariéře a všelijakých výhodách.

Po příjezdu jsem na druhém televizním kanálu ZDF sledoval pořad "Frontal 21" o nynějším zacházení s bývalými funkcionáři, vykonavateli a pohůnky někdejšího totalitního systému. Vláda Spolkové republiky, státu důkladně demokratického, totiž právě zvýšila penzijní požitky bývalým příslušníkům Stasi, ale odmítla učinit týž šlechetný krok k prospěchu jejich obětí s odkazem na nedostatek finančních zdrojů. Reportéři se přeptávali na názory estébáckých ex-oficírů a slyšeli jen pýchu na jejich dřívější počínání.

Profesor Witold Kulesza předsedá Komisi pro stíhání zločinů proti polskému národu. Tato komise působí v polském Institutu národní paměti, V obsažném interview se zmiňoval o trojím přístupu k vlastní minulosti: 1. Rusko, Bělorusko, Gruzínsko jsou modelem úplné beztrestnosti – žádná zpětná zrcátka, hodně tlustá čára, čo bolo, to bolo. 2. Česká republika a Polsko přijaly model částečné trestní odpovědnosti pachatelů komunistických zločinů. 3. Německo prosazuje plnou odpovědnost.

Německo by si tedy zasloužilo zasalutovat. Jenže dosavadní výsledky tlumí naše nadšení. Po vyšetřování 12 000 kriminálních případů došlo k odsouzení jen v 28 případech (včetně vojáků střílejících u berlínské zdi).

V Polsku se prozatím projednávalo víc než tisíc trestních případů, s odsouzením 30 příslušníků politické policie. Nepodařilo se postavit před soud ani jednoho soudce, který působil v éře stalinismu. "Kdybychom tedy hodnotili, jak se tyto země vypořádávají se zločiny komunismu, pokud jde o skutečně potrestané, nenašli bychom rozdíl," uzavírá odborník Kulesza.

Takové útěchy se nám dostává. A my navíc máme soudružku zákonodárkyni Semelovou. Ó, my se máme!

K O N E C