Existuje mnoho příkladů, kdy nám věda a aplikace nových technologií skutečně zjednodušila, usnadnila a zpříjemnila život. Pak tu ovšem máme opačný extrém, kdy údajný pokrok znamenal spíše nejistý úkrok stranou a jeho konsekvence byly až devastující.

Už mnoho let se progresivně šíří v principu velmi sympatický fenomén – prostřednictvím moderní techniky učinit vrcholový sport co nejvíce fair play. Myšlenka krásná, nicméně výsledkem její realizace bývá nezřídka nedůstojná a trapná fraška. Vezměme ku příkladu dva v Česku majoritně oblíbené kolektivní sporty – fotbal a hokej.

Dlouho trvalo, než se nechali fotbaloví bossové přesvědčit o smysluplnosti instalace sofistikovaného kamerového systému, monitorujícího píď po píďi a milimetr po milimetru celé fotbalové hřiště, jenž zažil svou velkou premiéru na mistrovství světa v Kataru na podzim loňského roku.

A byl to krátce řečeno šok. K tradičním 90 minutám hry se najednou začala nastavovat minimálně čtvrthodina navíc. Po tuto dobu se samozřejmě nehrálo, nýbrž čile diskutovalo a hlavní rozhodčí opakovaně běhal k postranní čáře sledovat videozáznam předešlé herní situace – asi jako kdyby měl rozkoukanou nějakou napínavou detektivku, které zkrátka nemůže odolat. Touto cestou byly zpětně odvolány desítky gólů, které už přitom hráči a fanoušci mezitím stihli patřičně oslavit, jenomže překvapivě nenásledovalo tradiční rozehrání ze středového kruhu, odstartovala bilaterální rozprava.

Přišlo se totiž díky technice na to, že dotyčný hráč byl koncem prstu v offsidu nebo, že zmíněné brance předcházel faul. Proto je třeba znovu a znovu pečlivě prostudovat všechny dostupné záznamy. A tak minuty ubíhají a fotbal trpí a úpí (řečeno eufemisticky).

V podstatě identická konstelace panuje i v hokeji, kde se podobné situace vyskytují naštěstí méně často, ale působí právě tak tristně. Ku příkladu, když jeden tým uzamkne soupeře v jeho obranném pásmu, kde se po dvouminutovém tlaku dočká kýžené gólové radosti.

Ta je ale předčasná, neboť na základě tzv. trenérské výzvy začnou rozhodčí přezkoumávat, zda před oněmi dvěma minutami, po které se vesele hrálo dál, nepřešel útočící tým do pásma nedovoleně, zda některý z hráčů nebránil brankáři při výkonu práce přímo v brankovišti atd.

Za zcela flagrantní a nešťastné považuji použití moderních technologií ve dvou sportech, jež jsem dříve velmi rád sledoval a obdivoval - skoky na lyžích a krasobruslední. Oba se staly doslova obětí sveřepé a bezmyšlenkovité objektivizace.

Jestliže si ku příkladu naivně myslíte, že vítězem závodu ve skoku na lyžích se stává ten, kdo doskočí nejdál, jste na velkém omylu. Vím, částečně to tak bylo i dříve, kdy metr či dva nic neznamenaly – pokud měl dotyčný borec dobrý styl a předvedl správný a jistý dopad.

Nyní se ovšem přidal ukazatel, přesněji koeficient, jenž monitoruje sílu větru (bočního, protivětru…). V praxi to vypadá tak, že zvítězí závodník, který doskočil reálně na 10.místě, ale počítač vše přepočítal a díky koeficientu vyhodnotil, že kdyby mu nezafoukal protivítr, tak by byl první. A tak je první! Buďme přece objektivní. Obdobně se podařilo znásilnit krasobruslení. Pro vás, kteří jste ho nikdy nesledovali, uvedu následující.

Po každé jízdě si závodník sedl před kameru a rozhodčí hodnotili jejich výkon ve dvou kategoriích – technický a umělecký dojem. Nejvyšší možnou známkou byla šestka, jinak padala čísla s desetinnou čárkou od cca 4,1 do 5,9. Známky naskakovaly na displeji postupně, mělo to svou atmosféru očekávání a každý tomuto systému rozuměl.

Jenomže ouha! Jednoho krásného či spíše pro krasobruslení hodně ošklivého dne se zjistilo, že nejmenovaná ruská rozhodčí za nějaký ten rubl (či spíše dolar) nerozdávala právě relevantní známky. Namísto toho, aby tuto Rusku prostě jen nahradili, celý systém hodnocení se totálně zhroutil a překopal a momentálně je pro nás srozumitelný zhruba jako americké prezidentské volby. Výsledkem hodnocení rozhodčích je jediné číslo, jež obsahuje dokonce setiny a tisíciny. To vše opět pod kuratelou takzvané objektivity.

Sport je ale pouhým amatérským triptychem oproti mnoha skutečně závažným dramatům boje o zbytky privátní svobody totálně odlidštěné a technologiím zasvěcené éry západní společnosti 21.století. Ochrana osobních údajů, nakládání s nimi a naše soukromí – to už jsou dnes pouze prázné pojmy – nehledě na to hlavní, to jest, kdo za všemi sledovacími a dalšími manévry stojí a kdo z nich také nejvíce těží.

V zásadě jsme ponížili na statisticky hodnocené a sledované pracovní (pokud možno) jednotky a čísla. A propos. Vzpomínáte, jak jsme si kdysi dělali legraci z legendárních píchaček? Zkuste dnes odejít z podniku o 10 minut dřív...

Můžete mě klidně označit za militantního zpátečníka, který se nechce nechat houfně institucionalizovat, sledovat a následně buzerovat. Já opravdu už jenom netrpělivě čekám, kdy každý z nás povinně vyfasuje obojek a pod kůži nám bude implantován lokalizovatelný čip, abychom se snad státu nikam nezaběhli a hlavně, aby nás měl pěkně pod kontrolou.

Staneme se zkrátka tím fotbalovým míčem nebo hokejovým pukem – kdo si s námi bude pinkat a hrát, to ale pravděpodobně nikdy nezjistíme.