Blíží se hokejové mistrovství světa a přestože nejsem právě vzorný fanoušek se stoprocentní docházkou, na tuto událost si čas najdu vždycky. Už jsem se trochu rozehříval některými zápasy play off naší Extraligy a prvními čtyřmi přátelskými zápasy, z nichž ten poslední proběhl právě o tomto víkendu.

Hokej mám rád, dlouho a snad nikoliv zle jsem ho také hrál a teď o něm pro změnu nezřídka píšu, případně hovořím. A čím dál tím víc mě rozčiluje jedna věc – a to jsou hlubokomyslné rozhovory s hráči o přestávkách hokejových (či jiných) utkání. Ono totiž, pokud náhodou netušíte, oč se jedná, tak takové interview vypadá následovně.

Redaktor či redaktorka si připraví alespoň pět vysoce důmyslných otázek a v press zóně si odchytí za dres jednoho z hráčů, který právě totálně splaven prchá z ledové plochy do kabiny. Asi jako kdyby vás někdo neplánovaně překvapil při plánované cestě na WC a chtěl od vás slyšet něco alespoń trochu smysluplného.

Redaktorka : Petře, vy jste se tam v první části přesilové hry ocitl ve velmi nadějné situace, kdy jste byl velmi blízko gólu. Co chyběl?
Hráč : No jo, no. No chybělo to trefit do tý brány.
Redaktorka : Nezdá se vám, že ta koncovka je už pro vás tak trochu zakletá, protože, když sečteme minulé dva zápasy a první třetinu toho dnešního, tak to máme hned 140 minut čistého času pouze s jedním vstřeleným gólem.
Hráč : (utírá si pot z čela a usilovně přemýšlí). No tak já to takhle neberu jako, hlavně musíme ty góly prostě dávatt, bez těch se nedá vyhrávat to je jasný.
Redaktorka : Co podle vašeho názoru chybí našemu hernímu projevu, abyste ho dokázali vnutit soupeři, abyste byli na ledě dominantní?
Hráč : Tak jako, musíme se tlačit pořád do brány, zbytečně to netahat a snažit se vytvářet si šance.
Redaktorka : Přesto vy sám jste zatím nejlepším střelcem mužstva. Jaký máte recept na takto požehnanou gólovou potenci?Hráč : Tak žádnej speciální recept nemám. Vono je nakonec jedno, kdo dá góla, důležitej je ten týmovej úspěch, takže já to tak neberu.
Redaktorka : Co tedy naordinuje podle vás trenér v kabině?
Hráč : (hlavou mu běží, že se to tímto tempem beztak ani nedozví). Určitě bude chtít, abychom zavírali to střední pásmo a nepouštěli je do brejků. Standovi tak utek a to se nesmí stávat.
Redaktorka : Soupeř vás dnes viditelně překvapil jak předvedenou hrou, tak nakonec i produktivitou. Jak se proti němu hraje?
Hráč : Tak proti každýmu se hraje těžce, možná jsme je zezačátku trochu podcenili a to se nám nesmí stát. Takže se musíme ještě víc semknout a pořádně máknout a soustředit se na kolektivní výkon.
Redaktorka : Ať se daří.

Takto tedy vypadá vzorový rozhovor, který se během každého utkání znovu a znovu opakuje, pouze v celkem minimálně odlišných modifikacích.

Naprosto chápu, že v momentě, kdy si takovouto odbornou rozpravu poslechne zcela nezaujatý divák, tak se patrně neubrání pocitu, že celý ten rozhovor byl eufemisticky řečeno o ničem a že by se ale absolutně nic nestalo, kdyby místo něj pustili na dvě minuty hrající si koťata. Ta totiž zaplaťpánbůh nemluví, takže vám nehrozí přímé odumírání mozkových buněk.

Ale z druhé strany, protože jsem tohle všechno kdysi zažíval jako respondent, tak se musím hokejistů zastat. Opravdu není to nic příjemného, když odcházíte zpocený, unavený a zcela koncentrovaný a najednou se k vám někdo rychle přitočí a za 10 vteřin se nemilosrdně rozjede kamera.

Já si dokonce troufnu tvrdit, že ani členové Akademie věd by třeba těsně po náročném tenisovém zápase nedokázali ze svého mozkového trustu vylovit o mnoho více spektakulárních mouder, nežli chudáci hokejisté, jejichž intelektuální potenciál je při vší úctě přece jen o něco nižší.

Nejsem samozřejmě zase tak naivní, abych se domníval, že tyto tradiční rozhovory a plkání o ničem z hokeje a vůbec ze sportovních televizních přenosů snad někdy zmizí.

Ale jen si tak říkám, jaké by to asi bylo, kdybych alespoň jednou v životě zapnul televizor a slyšel :

Redaktorka: Soupeř vás hodně tlačil, často jste vyhazovali puky na zakázané uvolnění, nechtělo by to změnu?
Hráč : Nepochybně máte pravdu, jenomže naše chtění tak trochu předbíhá naše snažení. My samozřejmě teoreticky víme jak jednotlivé herní atributy implementovat do konkrétních sekvencí, nicméně jak už říkal Goethe – šedivá je všechna teorie a strom života se stále zelená.’
Redaktorka : Domníváte se, že soupeře přetlačíme a najdeme klíč k odemčení jeho prozatím pro nás uzamčené brány?

Ach ano, potřebovali bychom patrně aplikovat speciální kombinaci či permutaci čísel, která by byla kompatibilní s naším záměrem dostat touš do soupeřovy brány.

Zatím nám bohužel chybí příslušný modus operandi a soupeř naopak velmi vytrvale usiluje o zachování Statusu quo. Pokud se nemýlím, v této třetině jsme na soupeře vyslali celkem 20 střel, jestližně v této aktivitě nepolevíme, pak existuje minimálně 38 procentní šance na vstřelení gólu...

A ještě poslední scénář – rozhovor neobsahující klišé, ale pravdu (tedy skutečný názor respodenta).

Redaktorka: V první třetině jste vstřelil gól. Je to pro vás povzbuzení? V poslední době jste se střelecky trápil.
Hráč : Tak jistěže jsem rád, že jsem ten gól dál, určitě raději, než, aby ho dal někdo jiný. A moje trápení? To je jednoduchá odpověď, když je trenér diletant a postaví do jednoho útoku dva centry a jedno totálně levé pravé křídlo, tak to si pak zkuste vytvářet šance a dávat góly.
Redaktorka : Cítíte určitou krivdu?
Hráč : Spíš cítím z trenérů někdy chlast a to mě dost irituje. Když už si to nutně musí před nebo během zápasu dávat, tak by měli být alespoň trochu soudnější a hlavně opatrnnější.
Redaktorka : Váš přítel a spoluhráč z útoku se tentokrát do sestavy nevešel. Proč?
Hráč : No protože chodí našemu koučovi za starou. Ale podle mě udělal náš šéfík chybu. Kdyby ho sem vzal, měl by ho každý den pořádně na očích, zatímco takhle odjede, manželka zůstane doma sama no a potom, však to znáte.
Redaktorka : V kabině se hovořilo o tom, že ani tento tým si nemůžeme dovolit podcenit žádného soupeře - zvlášť, když jsou tam mnozí kvalitní hráči.
Hráč : Tak to mi je, prosím vás, ukažte! Ty jsou, jak je tak sleduju, rádi, že vůbec bruslí. Polovině se to nějak daří a ta druhá polovina se nás drží za dresy, aby nespadla. No prostě zoufalství.
Redaktorka : V novinách se rozvířila zpráva, že jste prý propašovali na pokoj ženštiny nevalné pověsti. Chcete se k tomu vyjádřit?
Hráč : Já o ničem nevím. Ale bylo to fajn...
Redaktorka : Fanoušci vám na sociálních sítích posílají spoustu pozdravů a zajímavých vzkazů. Také si je čtete
Hráč : Ne, na to já bohužel nemám vůbec čas, já musím hrát play station a koukat na televizi. Jo a taky telefonuju se svým agentem, abych konečně podepsal pořádnej kontrakt a nemusel tady žít za ty žebrácky nuzoty 200, 300 tisíc za měsíc.

Tak, ať se vám daří.

Děkuju. Nic jinýho si taky nepřeju.