Před týdnem jsem napsal článek o obnově Mariánského sloupu a tento článek vyvolal větší pozornost, než jsem očekával. Psal jsem o tom, proč nepovažuji obnovu mariánského sloupu v jeho původní poloze za vhodnou. Dostal jsem celou řadu reakcí, některých spíše neutrálních, některých velmi zlobných. Bylo mi dáno na vybranou, zda jsem ignorant nebo zda nenávidím katolickou církev.

Znovu zopakuji – byť pro některé čtenáře asi opět marně – že katolickou církev považuji za fenomén o mnoha vrstvách. Mohu o sobě vyznat, že jsem velkým obdivovatelem Matky Terezy. Mám mezi katolíky řadu přátel, kterých si hluboce vážím, s velkým užitkem čtu některé katolické autory a výjimečně je i překládám. Jsem přesvědčen, že ve dvacátém století nastal v římskokatolické církvi pohyb směrem k Bibli, a patrně by se dalo dokonce říci, že pod náporem modernismu a postmodernismu zůstala římskokatolická církev v mnoha ohledech věrnější Božímu slovu než mainstreamový protestantismus.

Přesto však vidím i určitá negativa, a to zejména v minulosti. Za takové negativum považuji i ztrátu náboženské svobody, která byla v Českém království těžce vybojována koncem šestnáctého a počátkem sedmnáctého století a která byla v rakousko-uherské monarchii obnovena v podstatě až v roce 1863.

Dnes se dovídáme, že mariánský sloup byl postaven v roce 1650 jako oslava vítězství nad Švédy. Jistě, to mohlo být bezprostředním popudem. Nicméně sloup byl vnímán i jako celkové vítězství katolicismu nad "protestantskými kacíři" a toto vítězství je v detailech sloupu barvitě znázorněno. A takto byl zřejmě obyvatelstvem – a to jak jeho částí triumfující, tak tou, která přes veškerý útlak a pronásledování nepodlehla rekatolizaci – vnímán po celou dobu své existence. Našemu obyvatelstvu skutečně připomínal vítězství katolicismu.

V diskusi k mému článku jsem byl vícekrát upozorněn, že protestanté se dopouštěli zvěrstev na katolících. Jistě tomu tak bylo. Kdyby se u nás měl vztyčit sloup, který by oslavoval nějaké vítězství protestantů nad katolíky, byl bych první, kdo by protestoval. Kdyby někdo stavěl pomník nějakému katolíkovi, který zemřel pro svou víru podobně jako Hus nebo Jeroným Pražský, pak bych na něj snad i přispěl. Rozhodně si nemyslím, že by si protestanté a katolíci měli navzájem vyčítat, kdo byl krutější a "úspěšnější" v masakrování příslušníků druhé strany.

Nicméně faktem zůstává, že mariánský sloup v jeho původní podobě mohl být vztyčen proto, že "jinověrci" byli porobeni, potlačeni, vypovězeni, zmasakrováni. A pro mě je důležité, že to nebyli jen "bojovní" protestanté, kteří povstali proti Habsburkům. Byla to bohužel i Jednota bratrská, jejíž předák Karel Starší ze Žerotína se odmítl k povstání připojit. Jednota bratrská byla pozoruhodná církev – považuji ji za jeden z nejkrásnějších květů celých křesťanských dějin. Dala nám jednak Bibli kralickou, v níž není nic protikatolického, ale která byla přesto katolíky bezohledně ničena. Ale co víc: Jednota bratrská se nikdy neposkvrnila násilím na jinověrcích. Ve své době byla naprosto jedinečná: Ač mnohokrát krutě pronásledována (a to nejen katolíky, ale i utrakvisty), nikdy nepronásledovala. Byla to církev, v níž nerozhodovaly peníze ani postavení. Co se týče tělesného bezpečí, byla vydána na milost a nemilost "bratrské" šlechtě, ale nedovolila této šlechtě jakýmkoli způsobem zasahovat do otázek věrouky. V tom výrazně předčila reformaci jak luterskou, tak kalvinistickou. Zásada Cuius regio, eius religio ("Čí vláda, toho i náboženství") byla proti postoji Jednoty bratrské krokem zpět.

Vítězství protireformace znamenalo nejen porážku luteránů a kalvinistů, ale i likvidaci Jednoty bratrské. Její poslední biskup Jan Amos Komenský, vzdělanec a vlastenec, musel zemi nadobro opustit. Pokud někdy půjdu kolem triumfalistického mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a uvidím alegorické znázornění "vítězství nad kacíři", nebudu si moci nevzpomenout i na toto. Pavel Kalina patrně prohlásí, že "nejsem ochoten přijmout dějiny a skutečnost v jejich složitosti a rozpornosti", což je podle něj "opravdová poroba" (Lidové noviny, 16. května 2012). Že dějiny jsou složité a rozporné, to je mi jasné; pořád si ale myslím, že některé věci v dějinách za oslavu stojí a jiné ne.

To, že nás otázka mariánského sloupu zvedá ze židle, mi není známkou "skutečného nevolnictví", ale známkou něčeho pozitivního, a sice toho, že máme zájem o své dějiny, což je dobře. Neměli bychom dějiny falšovat – a můžeme v nich hodnotit, i když postmodernismus se nás snaží přesvědčit, že svou pravdu má každý a všechny mají svou stejnou váhu (tudíž žádnou).
K obnově či neobnově sloupu se vyjadřuje i řada nevěřících. Jejich názory jsou pozoruhodné a vesměs hodnotí pouze estetickou stránku věci. (Kupříkladu Milan Knížák navrhuje obnovit mariánský sloup a zbourat Husa). Já bych na rozdíl od Pavla Kaliny viděl nebezpečí "skutečného nevolnictví" v naprosté lhostejnosti vůči symbolům. Umělecká díla skutečně něco znamenají, něco nám chtějí říci. Estetické hledisko je jistě důležité, ale u takových věcí, jako je Husův pomník nebo mariánský sloup, je až na druhém místě.

Mnohem více mě potěšilo stanovisko Aleše Pištory z tiskového oddělení arcibiskupství pražského: "Návrat Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí není naší prioritou, byť bychom ho uvítali. Rádi bychom, aby se tak ovšem stalo za podpory Pražanů a v ekumenickém kontextu."

Ano, pokud by se někde jinde stavěla socha Panny Marie, určitě bych tento článek nepsal. Nedá se nic dělat, ať chceme nebo nechceme, mariánský sloup z roku 1650 s reformací a protireformací souvisí.

18. května 2012