"Bez rychlých a zásadních změn volebních zákonů se dosud klasicky demokratické země v relativně dohledné době změní na státy totalitní."

Moudrý pan Jan Werich by k výše uvedenému konstatování mohl říci svou již klasickou větu: "Je to pravda, ale zní to blbě!" A nemýlil by se. Zní to opravdu nelibě. Horší však je skutečnost, že příznaky těžce léčitelné nemoci demokracie se už začínají projevovat. Doslova tragické je zjištění, že většinovým volebním elektorátem se prakticky ve všech evropských zemích stávají lidé, kteří v podstatě nevytvářejí daňový základ státu. Jsou to především nízkopříjmové skupiny občanů, kteří díky různým přídavkům a sociálním dávkám platí daň z příjmu v naprosto minimální výši, případně dokonce dostávají na dávkách více, než by na dani měli zaplatit. U nich je tedy stát v mínusu. Další obrovskou skupinou jsou státní zaměstnanci a lidé placení z rozpočtů krajů, měst a obcí. Když k tomu ještě připočtete stále rostoucí počet důchodců, zjistíte, že díky této skutečnosti již s vysokou pravděpodobností nebude nikde v Evropě zvolena vláda, která by získala dostatečně silný mandát potřebný k rychlému provedení naprosto nezbytných a bohužel pro lidi bolestných reforem státních financí a díky nim tak dovedla zatím stále více zadlužované státy k přebytkovým rozpočtům umožňujícím jejich postupné oddlužení.

Výše uvedené skupiny občanů budou vždy volit "hlasatele sociálně spravedlivých reforem". Tak dlouho, až se státní finance definitivně a neodvolatelně zhroutí a stát zbankrotuje. Pak ale bude zle. Opravdu zle. Moc zle!

Banky nebudou mít z čeho vyplácet vklady, pracující lidé nedostanou mzdy, důchodci svůj důchod a statisíce nezaměstnaných a desetitisíce dnes bohatě dotovaných nepřizpůsobivých občanů své obvyklé dávky. Ani si nechci představovat, co by následovalo. Není k tomu potřeba až tolik fantazie. Začalo by to rabováním a obrovským nárůstem kriminality. Vláda by musela vyhlásit výjimečný stav, ve městech pravděpodobně i zákaz nočního vycházení. Nevím, zda by nakonec příslušníci policie a armády, jsouce bez výplat, neodmítli vládě poslušnost. A najednou by se objevil vůdce (nebo vedoucí politická strana), který (která) by za mohutného potlesku davů dříve volících rozdávačné a protireformní politiky vzal (vzala) věci pevně do rukou. Do svých rukou!

Je jen málo možností, jak se této tragické budoucnosti vyhnout. Jedna z nich, velmi nepravděpodobná, je "prozření lidových mas". Ale to by ony masy nesměly tak pozorně naslouchat odborářům a dalším levicovým demagogům. Druhou možností je co nejrychleji změnit volební právo. Volit politické představitele by měli pouze ti, kteří skutečně platí daně, z nichž je běh celého státu financován.

Současný stav bych připodobnil k rodině, v které tři dospívající děti spolurozhodují demokratickým většinovým hlasováním o tom, na co se rodiči vydělané peníze vynaloží, případně na koupi čeho si ještě rodina peníze vypůjčí. Jistě si dovedete představit, jak dlouho by takto demokraticky řízená rodina asi finančně prosperovala. Takto řízený stát nemůže dopadnout jinak. Jen to potrvá o něco déle než v rodině.

Vím, že většina čtenářů se těmto mým názorům vysměje. Který blbec by totiž takovýto zákon odhlasoval, že? Já tedy raději už neříkám nic, ale obávám, že na má slova dojde. Nebude to u nás. Stane se to ještě letos v Řecku. Díky tomu, že ve volbách vyhráli právě ti rozdavační socialisté. V důsledku toho Řecko nedostane další peníze a konečně po zásluze zbankrotuje. Ale pak tam budou hořet města a poteče krev. Věřte mi, že moc rád bych se mýlil!