Nevím, jak kdo z vás sleduje nejnovější seriál České televize s názvem České století. Autor scénáře Pavel Kosatík je muž, který si své historické ostruhy vydobyl značnou a evidentně fundovanou publicistickou činností týkající se historie české, takže vzbudil očekávání.

Já se přiznám, že jsem se po zhlédnutí prvního dílu přestal dívat, protože jsem v duchu velice tvrdě protestoval. Už jen proto, jaké krásné prostory, tehdejší realitě naprosto neodpovídající, měla v televizním pojetí redakce Času. Nesmysl.

Ale uznávám, že Pavel Kosatík může mít více informací, kompletnější a hlubší, než mám já, navíc ony kulisy mohly být spíše dílem televizního architekta, než dílem historikovým. Proto a přesto jsem se sice na další díly přestal dívat a zdržoval jsem se veřejných komentářů.

I když podle toho, co kdy Pavel Kosatík publikoval, zase tak rozdílný názor například na tragická pochybování první republiky či například na velice rozporuplnou činnost Eduarda Beneše, nemáme.

Koncem listopadu 2013 poskytl Pavel Kosatík několik rozhovorů, mimo jiné i Lidovým novinám. Hned na první otázku, týkající se značné odezvy diváků na uvedený seriál, odpovídá autor konstatováním, které většina národa spíše tuší než ví. Říká: Česká historie je dynamit.

Je a značný. Mě ovšem zaujala závěreční odpověď Kosatíkova, která je úžasným poselstvím dnešku, bohužel již v onen den trochu zapadlým.

Otázka zněla takto: Jak myslíte, že se historici budou na padesát let dívat na naši současnost? Dá se to vůbec odhadnout?

Hodně lidí si pořád neuvědomuje, že propad téhle společností není daný jenom padesáti lety totalit, ale že sahá mnohem hloub. Že tady tolik lidí nemá občanské sebevědomí a nechají si třeba vládnout vládou, která vznikla z vůle jediného člověka, není dáno jen tím, co tady napáchali komunisti. Buď to bude pokračovat, nebo se potřeba důstojnosti v lidech probere – a ta historie potom dopadne podle toho.

S poněkud optimistickým závěrem, Pavla Kosatíka bychom se mohli spokojit. Byť není zcela jasné, zda k obnově důstojnosti se tento národ hodlá probrat.

Skepsí mě naplnila anketa pondělního vydání týdeníku Respekt (kolegové omluví, že si jí část vypůjčím).

Otázka čtyřem vybraným osobnostem zněla takto: "Má seriál České století vliv na zájem studentů o českou historii?"

Ředitel gymnázia a učitel dějepisu v HK: "Nemyslím si, že by přímo adresně podněcoval studenty, kteří o to zájem neměli předtím."

Učitelka dějepisu na jednom pražském gymnáziu: "V dějepisném maturitním semináři sleduje České století pouze šest žáků z dvaceti. V tercii se na něj dívají jen dva tři a ani se mě na nic neptají. Seriál podle mě sledují pouze ti, jež historie baví. U těch ostatních podle mě větší zájem o české dějiny nevzbudí."

Učitel dějepisu na dalším pražském gymnáziu: "Má. Naši studenti cyklus České století hodně sledují. V hodinách diskutujeme o otázkách, které v nich ztvárnění konkrétních událostí vyvolalo. Se staršími studenty, z nichž někteří jsou vyzbrojeni názory z kladných i záporných recenzí seriálu, se bavíme také o míře fabulace v zobrazení charakterů či dialogů."

Učitel dějepisu na gymnáziu ve východních Čechách: "Ptám se pravidelně každý týden v pěti třídách gymnázia, kdo se v neděli na České století díval. Z třiceti studentů jich obvykle zvedne ruku asi šest, každý týden stejně. V dějepisném semináři se tento týden dokonce nedíval nikdo. Jedna dívenka měla sledování doma zakázáno, protože seriál je o politice. Ti, kdo se dívali, ale mají většinou na shlédnutý díl názor, ptají se na další podrobnosti a mnohdy se k seriálu kriticky vyjadřují. Vychází mi z toho závěr. České století provokuje k otázkám ty náctileté, které přitáhne k obrazovce právě jejich zájem o českou historii. Zájem ostatních seriál zatím nezvyšuje, protože se nedívají.

Za ty dívající se ale za seriál díky. Oni přemýšlejí."

Tak mě napadá, kolik lidí je vlastně nutných k tomu, aby se potřeba důstojnosti v lidech probrala. A musí být přítomni fyzicky, nebo pouze latentně?