SPOLEČNOST: Zavřete domorodky
aneb Stát násilí podporuje
Tohle není reklama na domácí porody. Tohle není ani obžaloba porodnic. Hrocení a kopání příkopů už bylo dost. Tohle je prosté vysvětlení. Vysvětlení, proč se některé ženy cítí přimáčknuté ke zdi.
Dokud ženy své pocity nevysvětlí, a dokud jim nebude bez planého moralizování důsledně nasloucháno, bude nadále až příliš mnoho duší i těl zraňováno.
Dvanáct hodin po narození našeho pátého děťátka
Zhruba před týdnem jsem se stala matkou pátého dítěte. Plánovaně a za přítomnosti porodní asistentky se narodilo doma, stejně jako všechny předešlé. Popravdě: Nebaví mě o tom mluvit, protože mě obtěžuje zveřejňovat tak velmi osobní věci. Jenomže prapodivným řízením osudu jsem v minulosti byla až příliš vtažena do víru dění na to, abych dnes mlčela. A za chvíli vám povím, jak a proč se to stalo.
Naše „rozvinuté“ porodnictví
„Dítě po porodu v žádném případě nesmíme zvedat nad úroveň placenty, protože by působením gravitace krev proudila zpět do placenty a mohlo by vykrvácet!“Že už jste to někde slyšeli, případně že to zní logicky? Nedivím se. Stačí kratince zapátrat na internetu a valí se na vás dokumenty určené záchranářům, sestrám, ba i řada seminárních prací studentů, kde se tahle věta vyskytuje. Stalo se z ní zlaté pravidlo českého porodnictví.
A tak se jednoho dne přihodilo, že po bezproblémovém překotném porodu doputovalo se záchrankou do nejmenované pražské porodnice promodralé a prochladlé dítě poté, co se dlouhé minuty povalovalo u nohou matky namočené v již chladné plodové vodě, aby náhodou nevykrvácelo. Pořád žádné varovné světlo nebliká, že? Jistě. Tisíckrát opakovaná lež se totiž stává „pravdou“.
Když jsem se užasle ptala zahraničních porodních asistentek, zda se u nich traduje tentýž blud – protože nic než předpotopní blud to není, placenta a dítě nefungují na principu spojených nádob, dítě nemůže vykrvácet, ocitne-li se nad úrovní placenty - civěly na mě, jak kdybych spadla z višně. I zeptala jsem se českých porodních asistentek, co ony na to. Trpělivě a s výmluvným výrazem obracely oči v sloup. Brzy vyšlo najevo, že tahle pověra se traduje coby „fakt“ pouze v ČR. Zdá se pravděpodobné, že nejspíš kdysi kdesi jakýsi již senilní pan profesor perlil na nějaké konferenci, a od té doby jeden zdroj neustále opisuje od druhého.
Třináct hodin po narození syna
Možná to vypadá jako úsměvná banalita. Ale není. Je to zářný příklad toho, jak se u nás ve jménu údajných „posledních vědeckých poznatků“ v porodnictví neustále praktikují již zoufale překonané postupy. Není to totiž ani zdaleka příklad jediný. Krátce před nerozením svého děťátka jsem si – čistě z dlouhodobého zájmu o tohle téma - chtěla ověřit nějaké technikálie z aktuální české porodnické praxe. I ponořila jsem se do studia dokumentu sloužícího ke vzdělávání praktických lékařů, a zděšeně konstatovala, že opět co stránka, to perla. Od tvrzení, že kojit je nutno jen krátce, aby se předešlo poranění prsů (byť každá laktační poradkyně ví, že je to – s prominutím – neskutečná pitomost), až po „syrovější“ praktiky, které s ohledem na jemnější povahy nebudu rozebírat detailně.
Zkrátka běžná praxe v porodnictví je v naší zemi na hony vzdálená oněm neustále zdůrazňovaným „posledním poznatkům vědy“. Na vlastní oči to mohl kdokoliv vidět v dokumentu ČTV nazvaném Pět zrození, v němž v jeden okamžik porodník přistoupí k úkonu zvanému Kristellerova exprese – jedná se o zakázanou a potenciálně pro ženu i dítě velmi rizikovou praxi, jednoznačně takzvaně non lege artis. Lékař se ji však nerozpakuje dokumentaristům předvést snad v domnění, že hloupá veřejnost přeci nepozná, co právě provádí... Arogance moci? Naivita?! Čert ví.
Říkáte si, proč o tom všem teď mluvím? Ve středověku bylo bráno za fakt, že Slunce se otáčí kolem Země. Za jiný názor se upalovalo. Byl to sice názor hloupý, ale byl všeobecně tehdejší úrovní evropské vědy uznávaný, tudíž se nepřipouštěla diskuse („protože my astronomové a my církev PŘECI víme své“). No a dnes jsme v českém porodnictví opět ve stejném stavu: Výsledky zahraničního porodnictví sice už dávno ukázaly, že české „poslední poznatky vědy“ jsou bludy, ale u nás se stále nesmí zpochybňovat. A výsledek je zřejmý:
Máme u nás obrovské nadužívání zbytečných zásahů do porodu, jako jsou epiziotomie, rutinní podávání syntetického oxytocinu, poloha na zádech, epidural, vysoký počet císařských řezů značně se lišící podle jednotlivých porodnic, vyrušování rodičky v první době porodní, nepodávání jídla a pití při porodu, kontraproduktivně dlouhé znehybnění rodící ženy na tzv. „monitoru“ a tak dál a dál. Nutným důsledkem všech těchto (mnohdy na první pohled neškodných) zásahů je však větší počet poporodních poranění, než je nutné. Toto nerespektování chemické, hormonální podstaty porodu totiž nutně musí vést k umělému „vyrábění“ komplikací při porodu. Typicky automatické podávání syntetických hormonů totiž dokonale blokuje tvorbu těchto hormonů přímo v mozku – takže působení na organismus ženy je pak zcela odlišné. Koneckonců, i sám Štrasburský soud pro lidská práva konstatoval v českém systému problémy.
Utajená traumata
Jestliže se ovšem české porodnictví chová jinak než v souladu se skutečnými posledními poznatky vědy, pak můžeme jen konstatovat, že nutně u nás musíme mít ve srovnání s místy, kde se chovají „osvíceněji“, větší počet ženských zraněných těl i duší.
Nikdy jsem netoužila své zkušenosti s porodem jakkoliv zveřejňovat. Pak jsem se ale při jedné soukromé konverzaci jedné paní novinářce asi před deseti lety o své zkušenosti s přirozeným porodem zmínila. A ona se zmínila zase dál – a moje zkušenost byla rázem medializovaná. Předpokládala jsem, že tím to skončí. Jenomže namísto toho se začaly dít podivuhodné věci. A najednou nebylo cesty zpět.
Začaly mě oslovovat ženy doslova z ulice, které cítily potřebu si o svých zkušenostech povídat. A těch žen neustále přibývalo. Dnes mě velké množství žen (a o něco méně mužů) pro mé názory na porody bez nadbytečných zásahů nesnese (k tomu se ještě vrátím), a zrovna tak překvapivě velké množství žen mě kontaktuje. Co chtějí? Vypovídat se.
A tak se přede mnou otevřel dosud dokonale utajený svět zraněných ženských duší. Dnes si troufnu konstatovat, že (v průměru vzato) zcela jistě každý z nás má ve svém okolí aspoň jednu ženu, která má za sebou tzv. porodní trauma. Ale současně jen málokdo ví, že ji ve svém okolí má. A vlastně ani velká část takto zraněných žen neví, že si toto trauma v sobě nesou, protože se před ním podvědomě obrnily vsugerováním si, že všechno je to úplně jinak. Řečeno ještě jinými slovy: Mezi námi se pohybuje příliš mnoho žen, které prošly zbytečným porodním násilím, které nechalo vědomé či podvědomé šrámy na jejich psychice.
Jak se to projevuje? Připustit si, že tyto ženy byly fyzicky poraněny, odděleny od svého dítěte, nemohly kojit a podobně, a to vše zbytečně, protože se staly obětí porodnického násilí a překonaných pověr, je mnohem hůř snesitelné, než žít s myšlenkou, že jim byl zachráněn za dramatických okolností život. A proto si prakticky ihned, většinou ještě v porodnici, vsugerovaly, že „bez toho a onoho by zemřely ony i jejich děti“. A pochopitelně nastavení českého systému, kdy větší část zejména mužských lékařů jede dle chybných postupů, jim v této sugesci pomáhá.
Řada z těchto na duši i těle zraněných žen dokonce trpí poruchou své sexuality, což je logické, jelikož porod je ovládán stejným hormonálním koktejlem jako sex (oxytocin, velké množství endorfinů, adrenalin, noradrenalin...) Jestliže tedy byly během svého porodu konfrontovány s jednáním, které mohly vnímat jako necitlivé, pak to jejich mozek automaticky podvědomě zpracoval jako sexuální agresi. Mnoho z těchto žen trpí podvědomým pocitem viny, že si to nechaly líbit - a aby se tohoto pocitu viny zbavily, projevuje se u nich to, co psychologové nazývají princip popírání: Opět si vsugerovávají, že jim byl zachraňován život.
Žen, které prošly porodní traumatem, mě kontaktovalo více. A všechny měly jednu věc společnou. Nejprve po nějakou dobu procházely tímto principem popírání. V rámci této fáze se u nich objevila jako obranná reakce jistá agresivita a netolerance vůči přirozeným porodům („Šichtařovou by měli za její nezodpovědnost zavřít“). To vše ve jménu údajného rizika pro ženu i dítě (k vyčíslení těchto rizik se ještě dostaneme). Velká a, troufám si říct, větší část těchto žen ustrne v této fázi a už nikdy se z ní nevymaní. Své trauma zasune do pevně uzamčené škatulky a nekompromisním postojem vůči přirozeným porodům se s ním vypořádá.
Pak jsou tu ovšem ženy, u kterých - mnohdy i za pomoci plynoucího času či dokonce psychoterapeuta - odeznělo po pár letech to nejhorší. Přesto se stále nemohly se vzpomínkou na svůj porod vyrovnat. A pak mi zavolaly a chtěly se... vypovídat! Proč zrovna mně? Netuším. Snad měly dojem, že chtějí mluvit s někým, kdo zažil porod zcela jinak než ony. Nejprve jsem z toho byla velmi zmatená. Cožpak jsem nějaký psycholog? Cožpak jim zrovna já umím pomoct? Jenomže brzy vyšlo najevo, že ode mne vlastně nic zvláštního nečekají - pouze potřebovaly mluvit. Potřebovaly, abych je ujistila, že to, že své dítě po porodu nedokázaly kojit, že měly obrovská poranění hráze, že nemohly chodit, že měly poporodní deprese způsobené rozkolísáním hladiny serotoninu po oddělení od dítěte, že mají dosud migrény po epiduralu, že jejich dítě mělo těžkou hypoxii po infuzi oxytocinu, že mají strach počít dítě další... a tak dál a dál, že to nebyla jejich vina. Že v okamžiku bezbrannosti při porodu by na nátlak takto nastaveného zdravotnictví reagoval každý stejně.
A v ten okamžik přišla úleva, pláč, prasknutí skořápky, a z agresívních odpůrkyň přirozených porodů se mnohdy staly ženy, které prohlásily, že pokud by se ještě někdy hypoteticky odvážily mít dítě, pak jedině v zahraniční, v porodním domě, nebo (dokonce!) doma. Bylo to vždy stejné jako stokrát překopírovaný soubor.
Těch žen je víc, než se zdá, protože ohromné množství z nich zůstalo a už navždy zůstane ve stádiu popírání toho, že by prožité násilí mohlo být zbytečné. K nim přidejme i skutečné komplikované případy: ženy, jejichž těhotenství skutečně bylo od samého počátku komplikované, pro které byl císařský řez jedinou možností, jak přivést dítě na svět, a které mnohdy právem podléhají dojmu, že ženy rodící bezproblémově zevšeobecňují a akt porod zlehčují. A máme tu vysvětlení frontálního tažení veřejnosti proti nemedicínským porodům.
Bohužel muži tenhle problém nikdy nemohou na 100 % obsáhnout, protože jejich myšlení funguje na principu racionality. Zato ženy jsou v okamžiku porodu řízené pouze a jen hormonálně. Jakýkoliv fyzický dotek je pro ně v okamžiku porodu sexuálně extrémně citlivým prožitkem. A tedy jakýkoliv neempatický dotyk je vnímán v podvědomé rovině na úrovni znásilnění (což si muži neuvědomují). Pokud by si tedy muž chtěl zhruba představit, co znamená pro ženu projít porodním traumatem, měl by přestat operovat s výroky typu „ony ty hysterky dneska nic nevydrží“. Namísto toho si představit, že sám byl veřejně znásilněn a ještě fyzicky zraněn třeba na vojně ve sprše. Najednou si uvědomí, že to není jen o zdravotnických technikáliích, a jak těžko se o tom mluví. Mnohý takový muž si svůj zážitek raději nechal navždy pro sebe.
Bezpečí především
Došli jsme tedy k tomu, že české zdravotnictví nejedná dle posledních poznatků vědy. Že si to vybírá skrytou daň na tělech i duších mnoha žen. Že tyto poškozené ženy se buď uzavřou do sebe, nechají se semlít, vsugerují si, že máme skoro nejpokrokovější porodnictví světa, a že jim byl zachráněn život u velmi těžkého porodu – a pak tento mýtus předávají svým dcerám, čímž se porodní trauma předává doslova z generace na generaci. Anebo naopak se vzbouří systému, překlopí se do druhého extrému a rozhodnou se porodit zcela přirozeně.
Jenomže v tu chvíli nastává problém. V ČR totiž neexistuje porodnice, která by jim takovou možnost garantovala. (Přinejlepším existují méně a více osvícené směny personálu v některých porodnicích.) A protože tedy taková možnost u nás není, obracejí se k porodům doma.
A tím se dostáváme k těm nešťastným domácím porodům. Proti nim jde argument dnes stále ještě většiny společnosti, proti němuž se těžko protestuje: „I kdyby porodnictví v ČR bylo sebehorší a žena měla prožít sebevětší zbytečné násilí, musí to vydržet, protože je to pořád lepší, než nezodpovědně ohrozit své dítě“. Neboli alfou a omegou veškeré diskuse se v tento okamžik i pro toho, kdo by hypoteticky připustil existenci mnoha traumatizovaných žen, stává neprůstřelný argument bezpečí.
Je ale vážně tak neprůstřelný? Co když je to jinak, co když je to s tímto argumentem stejné, jako ve středověku s oběhem Slunce kolem Země? Na první pohled tento argument vypadá racionálně: V porodnici jsou přístroje, doma ne. Není třeba porodnického vzdělání, aby z toho každý rozumný člověk viděl, že jedno je bezpečné, druhé ne. Jenže právě zde vzniká gigantický omyl, který vychází z naprostého nepochopení fyziologie porodu.
Už jsme říkali, že porod je řízen hormonálně; není otázkou těla, ale hlavy. Kde jsou přirozené hormony způsobující tzv. stav změněného vědomí, tam je porod obyčejně fyziologický, bezproblémový. Kde nejsou, neboli jsou vytěsněny syntetickými hormony, kde není přítmí, kde je stimulován neokortex, kde má žena žízeň, kde je znehybněna a tak dál, tam se porod automaticky začíná komplikovat. Lze to celkem dobře doložit. Jenomže bohužel obě strany v tuto chvíli s oblibou začínají používat podpásovou argumentaci hrající na emoce, nikoliv na racionalitu.
Nechci se opakovat, protože o rizikovosti jsem již v minulosti napsala dost (viz např. zde). A tak zmíním jen dva naprosto zásadní mýty, které v této otázce panují 1):
Jedním z nejčastějších mýtů je tvrzení, že v ČR máme jednu z nejnižších novorozeneckých úmrtností na světě, což je dáno právě tím, že u nás porody doma prakticky neexistují. Je to však opět jen mýtus. Novorozeneckou úmrtnost do 1 měsíce života máme srovnatelnou se skandinávskými zeměmi, v nichž však (dle země) 1-2 % porodů proběhne doma za přítomnosti porodní asistentky 2). Současně s tím však česká žena má 5x – 10x vyšší pravděpodobnost úmyslného poranění (epiziotomie) a 2x vyšší pravděpodobnost císařského řezu než skandinávská žena 3).
Druhým častým argumentem bývá, že pokud by byly častější mimoklinické porody, zvýšila by se úmrtnost jak na straně dětí, tak na straně žen. Statistika je opět nesmlouvavá a opět dokazuje, že je to dezinformace: Zaprvé počet žen, které v ČR rodí mimo nemocnici, se v uplynulých 10 letech zdesetinásobil, všechny parametry novorozenecké úmrtnosti za stejné období však poklesly 4). Podobně data od německé profesní organizace QUAG sbíraná od roku 2001 ukázala, že žádná z žen, které porodily mimo nemocnici, nezemřela 4). A dokonce existuje i řada studií, které prokazují, že novorozenecká úmrtnost či úmrtnost žen se u medicínsky vedených a mimoklinických porodů sice statisticky významně neliší, zato se liší počet poporodních poranění žen: u mimoklinických porodů je nižší 5).
Je zcela zřejmé, že odpovědí na tento text bude tak jako vždy množství komentářů, mezi nimiž bude dominovat zejména jeden znějící – zhruba řečeno - asi takto: „Ať si ty bláznivé ženské tedy rodí, jak chtějí, ale když se něco stane, ať nezatěžují sanitky a ať si to zaplatí!“ Ano, známe ty argumenty. Bohužel vůči nim neexistuje účinná odpověď. Ve světle toho, co bylo řečeno výše – totiž že neexistuje důkaz, že by mimoklinické porody zvyšovaly u zdravých žen riziko,naopakriziko poranění snižují - totiž postrádají výrokovou logiku. A pokud je nějaký výrok nelogický, nelze proti němu z definice logicky argumentovat. Není to zkrátka otázka racionality: Je to pouze a jen otázka dogmatické víry, že Slunce se přeci musí točit kolem Země, protože je to přeci jasné a každý soudný člověk to přeci musí vidět...
------------------------------------------------------------------------------------
1) V následující pasáži uvádím odkazy na práci české biostatističky Mgr. Markéty Pavlíkové (web:www.biostatisticka.cz) která se problematikou vyhodnocování biostatistik zabývá dlouhodobě. Mohli bychom sice uvést odkazy přímo na zdrojové studie, nicméně to se v minulosti příliš neosvědčilo, jelikož je smutným faktem, že pravidelně se u tohoto tématu „v překladu“ zcela ztrácí pointa. Uvádím proto raději odkazy na české shrnutí jejich výsledků. Odkazy přímo na zdrojové studie jsou uvedeny uvnitř každého následujícího odkazu v práci M. Pavlíkové.
2) http://www.biostatisticka.cz/manipulace-novorozeneckou-umrtnosti-uz-zase/
3) http://www.biostatisticka.cz/problematicke-postupy-v-ceskem-porodnictvi/
4) http://www.biostatisticka.cz/straseni-umrtim-rodicky/
Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky
Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.