Svatováclavským projevem kardinál vplouvá do vod populismu, bez respektu k faktům

Kardinál Duka to rozbalil jako ještě nikdy,“ hlásaly Parlamentní listy po Dukově svatováclavském projevu ve Staré Boleslavi. Nechvalně proslulý server, považovaný mimo jiné za hlásnou troubu ruské propagandy, se Dukově vystoupení poměrně obsáhle věnoval, ostatně text jeho kázání přinesl celý. Samozřejmě nelze někoho kritizovat jen kvůli tomu, že nalézá víceméně příznivý ohlas v médiu pochybné kvality, leč na místě je rovněž otázka, zda si ho dotyčný opravdu zasloužil, nebo zda k němu přišel takříkajíc jako slepý k houslím.

V Dukově případě není odpověď jednoznačná; na druhou stranu část jeho proslovu vzbudila pobouření, jež podpořila i Dukova dlouholetá a očividná přízeň vůči dvěma posledním hradním pánům, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. „Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak naplníme úsilí o demokratickou společnost v demokracii bez přívlastků. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin,“ zněly věty, které vyvolaly asi nejvíc sporů a diskusí.

Otázka rozmarných menšin

Pražský arcibiskup jimi totiž chtě nechtě zakormidloval do proudu, podle nějž Evropskou unii, ba skoro celý svět ovládají od lidu odtržené elity podporující mravní relativismus, genderové experimenty či multikulturalismus neboli „vítací kulturu“. Rozkládají tak údajně rodinu i jiné tradiční vazby a hodnoty, samu podstatu západní civilizace. Její naděje však spočívá v obyčejných, „malých“, ale umlčovaných lidech, jejichž hlasy prý mohou vynést k moci politiky, kteří učiní konec mravní nevázanosti, diktátu nikým nevolených bruselských úředníků, multi-kulti přístupům a migračním vlnám, a vše se vrátí ke starým dobrým pořádkům za hradbami zpravidla etnicky vymezeného národního státu.

Uvedený proud je pestrý, zdaleka ne každý jeho přívrženec patří rovnou k extremistům. Sahá od krajní pravice přes Le Penovou, Wilderse nebo Alternativu pro Německo až k zavedeným stranám či k jistým křídlům v nich (u nás třeba k Jiřímu Čunkovi v KDU-ČSL nebo Václavu Klausovi mladšímu v ODS). Nalézá značný ohlas mezi voliči a těší se popularitě na sociálních sítích. A na základě postojů i osobních vazeb Dominika Duky z posledních let lze snadno doložit, že k němu přinejmenším chová sympatie.

Přihlédneme-li k rozporům současného světa, k tomu, že globalizace i rozvoj technologií samozřejmě přinášejí též obrovský kulturní šok, i k mnoha chybám, které demokratičtí státníci mnoha evropských zemí napáchali, nelze se výše popsané vlně divit. Varovné ale je, když tuto antielitní (a paradoxně vlastně kryptomarxistickou) rétoriku přebírá a podporuje část dosavadních elit, lidé vzdělaní, ba v duchovním stavu. Daný směr se totiž vyznačuje rovněž myšlenkovou plochostí, neujasněností, vnitřní rozporností, dokonce až pohrdáním elementární faktografií.

Kdo vlastně jsou ony „rozmarné menšiny“? Liberálové z kaváren? Homosexuálové? Či snad Angela Merkelová, šéfka německých křesťanských demokratů? A kdo všechno patří k umlčované většině? Jaké strany ji v nynějším volebním zápase reprezentují? Logicky žádná z vládních stran, čili se nabízejí strany opoziční. ODS? Nebo snad přímo Okamura? Nevíme, pan arcibiskup neprozradil.

Hluboká krize katolické církve

Nedlouho po projevu své výroky „dovysvětloval“ prohlášením, že mu šlo hlavně o zvýšení volební účasti. Avšak křesťané mívají nadprůměrnou volební účast, což souvisí s jejich zodpovědným vztahem ke světu. A pokud měl Duka péči o hlasy lidí, kteří ctí rodinné hodnoty či mají úctu k tradici, je sporné, zda jsou hojně zastoupeni mezi zhruba dvěma pětinami dospělé populace, jež u voleb absentují. Spíše se lze obávat, že zejména mezi nimi najdeme jedince, kteří na pád Jana Třísky z Karlova mostu reagovali na Facebooku posty typu: „Havloidi se vrhají střemhlav do Vltavy. Je to na dobré cestě!“

Problematičnost arcibiskupova postoje je pak patrná též na vztahu k migrantům z islámských zemí. Staroboleslavská přímluva, aby našli odvahu vrátit se do země svých otců, kde obnoví svá města a budou žít v míru a pokoji, byla hlavně hezkou ukázkou ošklivého pokrytectví. Navíc pokud Dukovi leží na srdci především rodinné hodnoty a zkrocení zlého genderu, pak islám je v tomto ohledu přece ukázkově konzervativní.

Papež František pouhý den před Dukovým vystoupením podpořil kampaň na pomoc migrantům, přičemž se vyslovil pro „otevřenou, inkluzivní a přívětivou církev“. Katolická církev je tedy evidentně vnitřně rozštěpená a pouhé udržování tradic či téměř výlučná koncentrace na rodinu a otázky sexuální morálky z ní neučiní to, čím kdysi bývala: duchovní i kulturní avantgardu Evropy. Duka je tudíž symptomem krize, v níž se jeho církev ocitla, nikoliv hlasem či oporou umlčovaných.

LN, 2.10.2017