Nemá smyslu blíže rozebírat důvody a důsledky rozhodnotí Ústavního soudu, na které mnozí tak netrpělivě čekali a které otevřelo cestu k prezidentově podpisu Lisabonské smlouvy. Položme si místo toho otázku, byť vypadá na pohled dětinsky, jakou autoritu vlastně má Ústavní soud. Zastánci i odpůrci Lisabonu se na ní vzácně shodli, v čem ale vězí právo Ústavního soudu rozhodnout definitivně a proč bychom toto rozhodnutí vůbec měli respektovat?

Obecným předsudkem je, že instituce ústavního soudu má bránit ústavu země. Ovšem to je pouhá pověra, ať se na to díváme z kteréhokoliv úhlu pohledu. Když třeba zastáváte názor, že svrchovaným suverénem je lid a jedině ten má právo (v konečném důsledku) rozhodovat o zákonech země a dalších věcech srovnatelného významu, pak pochopitelně nemůžete vůbec připustit existenci instituce, která by mohla vydat rozhodnutí neslučitelná s výsledkem hlasování. Jestliže se řádně zvolená politická reprezentace vcelku jasně rozhodla, že je třeba podepsat jistou mezinárodní smlouvu, jak je potom možné, že několik málo osob navlečených do černého sukna může hypoteticky tomuto kroku zabránit? Leckteří zastánci Lisabonu z řad politických špiček pochopitelně dnes tleskají výsledku, nicméně kdyby věc dopadla opačně, kdyby jim ÚS rozkopal jejich bábovičky, přišli by přesně s touto argumentací, že jde o nedemokratický akt, že země upadá v jakousi zvrácenou vládu soudců. Ostatně ještě před časem v souvislosti s volbami do PSP ČR jsme taková zvolání slýchali z mnoha úst, která nyní Ústavní soud halasně velebí.

Právě v případě předčasných voleb však bylo konání Soudu vcelku legitimní, protože i ten největší demokrat musí přiznat, že volby potřebují nějaká pevně daná pravidla, a tedy nějakou komisi pravidla vykládající. V jiných věcech však si důsledné zastávání principu většinové volby vyžaduje odmítnout jakoukoliv autoritu, která by mohla většinové vůli stát v cestě. Z tohoto úhlu pohledu rozhodnutí Ústavního soudu má váhu dle počtu volebních hlasů jeho členů, tedy je to váha muší. Mnohý čtenář se asi zastaví nad tímto tvrzením, copak nepotřebujeme instituci, která zabrání některým skutečně špatným rozhodnutím, jakkoliv snad jsou „demokratická“? Nic proti takovému přesvědčení, ale jeho podstatou je nadřazení určitých principů, které můžeme nazvat třeba přirozená lidská práva, nad jakákoliv rozhodnutí většiny. Tedy musíte předpokládat, že některá rozhodnutí, bez ohledu na vůli občanů a jejich volených zástupců nesmí být uvedena v praxi. Z pohledu zastánce tohoto principu přirozených práv (liberála) je však ústavní soud institucí, která zajistit ochranu přirozených práv nedovede.

Za příklad nám může sloužit americká konstituce, jejíž autoři převážně byli právě zastánci názoru, že existují principy nadřazené hlasování. Ostatně zmínili se o tom už v samém úvodu. Dvě staletí americké republice stačila, aby se proměnila tak významně, že by ji Otcové zakladatelé dnes vůbec už nepoznali. Nejvyšší soud totiž v řadě kritických rozhodnutí zastával názor, že ústava je dokument „dýchající“, že v ní obsaženou moudrost je třeba přiohýbat podle aktuálních okolností. Liberál tím nemůže být nijak překvapen, konečně členy ústavního soudu jmenuje vždy sám stát, tedy ten, jehož rozhodnutí mají být souzena. V delším časovém horizontu se proto namísto původního výkladu ústavy vždy musí prosadit výklad šikovně pozměněný, který místo ochrany svobody jednotlivce před zvůlí většiny používá jednotlivých ustanovení konstituce jako mocenských nástrojů v boji proti svobodě. Kdykoliv snad někdo vznese námitku proti takové zvůli, stačí státu odkázat se na konečnou autoritu, a sice na ústavní soud. Jeho autoritě a autoritě ústavy se totiž odváží vzdorovat málokdo. Americký Nejvyšší soud rozhodl v řadě případů, viz třeba zrušení NRA, v zájmu svobody, nicméně ve většině případů selhal zcela, viz třeba umné zneužívání klauzule o „interstate trade“. Ve světle této zjevné teoretické i historické neschopnosti ústavního soudu zabránit omezování občanských svobod musí být rozhodnutí našeho Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy z hlediska liberálního obhájce přirozeného práva prázdné a bez autority. Soud v jeho očích ústavu vykládat správně ani nemůže.

Marně bychom také doufali, že instituci ústavního soudu bude zastávat třeba anarchista, ovšem ani royalista nebude na jeho straně. Buď takový sbor rovnou odmítne, jelikož přisoudí danou pravomoc panovníkovi, anebo by dotyčný rád viděl na místě ústavních soudců osoby jiného druhu, než jaké se tam mohou dostat v republikánském zřízení běžného střihu (zástupce církví, dědičné držitele toho křesla, persony jmenované monarchou, předáky jiných významných uskupení a tak dále).

Nabízí se tedy otázka, odkud náš Ústavní soud svou autoritu vůbec čerpá, když z pohledu zastánců snad všech politických názorů je to instituce nelegitimní. Nijak daleko od pravdy nebude konstatování, že Ústavní soud respektujeme z přičin zcela iracionálních, vypadají ti pánové ve svých černých talárech náramně úctyhodně, jsou zajisté vzdělaní a rozumí tajemstvím, o nichž se sprostému člověku ani nezdá. V neposlední řadě také ta část národa, které se při čtení pohybují rty, musí cítit úctu k lidem, kteří dovedou sepsat tak dlouhá odůvodnění svých nálezů bez zjevných potíží s pravopisem. Obecně platí, že jsme ještě příliš prostoupeni úctou k pánům doktorům a jiným studovaným lidem, což bohužel odráží stav dávno minulý, nikoliv realitu současného průmyslového univerzitního vzdělávání. Nesporně nadcházející generace tímto předsudkem už nebude trpět, protože její příslušníci si nějakou tou továrnou na tituly musejí ve velké většině sami projít a vědí své. Doufám, že pak bude císařova nahota odhalena, že budeme nahlížet na zasedání ÚS tak, jak si ÚS zaslouží.

Není jediného důvodu kvůli rozhodnutí ÚS měnit svůj názor na Lisabonskou smlouvu. Kdo včera Lisabonskou smlouvu nahlížel jako neústavní, ten nemá důvod dnes svůj názor změnit. Naopak včerejší zastánce její ústavnosti nemá dnes důvod si být ani o chlup více jist, byť jej samozřejmě může těšit zhroucení prezidentovy opozice. O Lisabon jako takový zde ale nejde, zítřejší spory se mohou týkat zcela odlišných otázek. Běží zde o legitimitu Ústavního soudu, či spíše o jeho ne-legitimitu, o moc definitivně rozhodnout, co je a co není ústavní. Bez přehánění se dá řící, že názor jakéhokoliv ústavního soudce nemá větší morální závaznost než názor kohokoliv z nás. Dokonce by neměl větší závaznost ani fakticky, kdybychom nepřipisovali ÚS neprávem jakousi morální autoritu a jeho závěry nebrali zbytečně vážně. Jsou to právě naše úcta a poslušnost, které dávají těm lidem zdání důležitosti, oni sami nejsou elitou v žádném smyslu toho slova. Předseda blíže neurčeného filatelistického kroužku z nejmenovaného okresního města by také byl na prvních stranách deníků, kdybychom se rozhodli respektovat rozhodnutí z jejich schůze, i kdyby snad koktal a do pěti neuměl počítat. Protože se Ústava rozepisuje o občanských právech, tedy právech jednoho každého z nás, není moudré být líný a nechat její výklad na někom jiném, každý by měl použít svého rozumu a dojít ke svému závěru.