Před pár dny jsem si vzpomněl na antiamerickou rétoriku z dob mého mládí, Američané byli nepřátelé našeho socialistického zřízení, byli to nepřátelé číslo 1. Přičítala se jim vina za kdeco, i za mandelinku bramborovou.¹ Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s tím, jak dnes média hlavního proudu tepou do Ruska. To, že jsem si uvědomil, jak je dnešní protiruská rétorika vyhrocená a přehnaná, ve mně vyvolalo vzpomínku na minulost.

Dnes jsou prostě oficiálními nepřáteli našeho zřízení Rusové. Také mohou za kdeco. I slavný agent 007 musí blednout závistí před schopnostmi Vladimíra Putina. Každá doba si zřejmě žádá své nepřátele.

Nechápu to. Jedna válka zde již probíhá, my ji však vidět odmítáme a raději pracujeme na vyvolání další války. Ano, náš oficiální nepřítel číslo 1 také není bez viny, ale to není nikdo. Jenže válka na dvou frontách, to je jistá prohra.

V listopadu 1989 jsem byl v druhém ročníku gymnázia, byl jsem tedy ještě mládě, životní zkušenosti člověk získá až s věkem. Socialismus si tedy pamatuji očima patnáctiletého kluka, žádný pamětník rozhodně nejsem. Přesto mi některé věci uvízly v paměti.

Každá doba má své kladné a záporné postavy. Bylo tomu tak za nacistické okupace, za komunistického režimu a je tomu tak i dnes. Každá doba s sebou přináší věci dobré i zlé, někdy velmi zlé. Nechci dobu před listopadem 1989 hodnotit, časem jsem totiž dospěl k závěru, že názor na minulost mít mohu, ale vyčítat komukoliv nic nechci. Proč? Protože jsem v té době nebyl ekonomicky dospělý. Pokud by mi v listopadu 1989 bylo místo 15 let, třeba 30 nebo 40 let, byl bych v té době již výdělečně činný, a přesto bych se nenamočil do spolupráce s tehdejším režimem, nevstoupil bych do KSČ, popřípadě bych se nestal spolupracovníkem StB, tak bych měl možná morální právo tu dobu hodnotit. Já jsem však tomuto pokušení vystaven nebyl, neměl jsem možnost obstát ani podlehnout a prokázat tak své morální kvality, takže morální právo tu dobu hodnotit nemám.

Co si však hodnotit dovolím, je dnešní doba. Tu začínám vnímat podobně jako dobu socialismu. Ano, je jiná, ale zároveň stále více podobná. Změnila se ideologie, tehdy jsme měli socialismus, dnes Evropě vládne neomarxismus, multikulturalismus, politická korektnost, genderismus a další. Copak se bez ideologií nedá žít? Dříve si byli rovnější soudruzi, dnes jsou si rovnější jiní lidé. Ten Jediný Správný Názor se změnil, ale opět začíná být vyžadován. Média byla dříve pod kontrolou státu a byla podrobena cenzuře, dnes státní cenzuře nepodléhají, ale výsledek je stejný - média hlavního proudu informují jen o tom, co se hodí establishmentu, řadu informací zamlčují, předkládají ten správný pohled na věc, ten správný výklad, vytvářejí zástupné problémy a kauzy, dehonestují názorové odpůrce, mohli bychom takto pokračovat dlouho. Šrouby se utahují, svobodný prostor se stále zmenšuje. Odpůrci se nezavírají do vězení, naštěstí, zatím, snad to vydrží. Myslíte si, že přeháním? Jestli ano, tak jen trochu.

Přemýšlím, jak budeme v budoucnu pohlížet na dnešní dobu. Jak ji budeme hodnotit?

Historie vždy byla, je a bude zdrojem poučení, zdrojem hrdosti a někdy také hanby.

V dětství mi historie přinášela hlavně radost. Miloval jsem historické knihy a hltal jsem příběhy z našich dějin. Byl jsem a stále jsem hrdý na to, co naši předkové dokázali.

S naší schopností poučit se z historie je to již, obávám se, slabší. Jak jinak by dnes mohly naše elity tak lehce ignorovat zkušenosti našich předků a domýšlivě se domnívat, že dnešní sociální inženýrství dokáže nahradit staletími prověřené pravdy.

Dříve jsem nechápal, jak se mohlo v historii udát to či ono, jak to lidé mohli dovolit. Dnes to již, domnívám se, chápu. Vidím, jak lidé mlčí, aby nebyli označeni negativní nálepkou a aby neměli problémy v práci. Vidím, jak řada lidí nekriticky přebírá oficiální názory. Vidím, že stále více lidí politiku a události raději nesleduje, nechce si kazit náladu a zvyšovat již tak nadměrný životní stres. Vidím, že všichni máme svých starostí dost a na zbytek již nemáme chuť ani energii. Vidím, že stále více z nás nevěří, že můžeme něco u voleb změnit. Vidím, že věříme nesplnitelným líbivým slibům napsaným na billboardech. Vidím prostě spoustu věcí, které se mi vůbec, ale vůbec, nelíbí.

A tak jdeme držíce hubu a krok „světlým“ zítřkům vstříc. Už zase.

¹ V padesátých letech 20. století jsem samozřejmě ještě nežil. Zde je video trvající 3 minuty z té doby.