A zase uplynul rok a zase bylo 23. února a zase jsme o rok dál od jednoho smutného výročí, které se v Česku připomíná jen vzácně. 23. února 1944 dal Stalin celý čečenský národ, skoro čtyři sta tisíc lidí, naložit do vagonů a deportovat z domova. Tedy vlastně ne celý národ, byla přece válka a muži byli na frontě, takže deportovány byly ženy, děti a starci. Asi šedesát tisíc z nich nepřežilo cestu, dalších asi šedesát tisíc zahynulo bezprostředně po příjezdu do kazašských stepí či na Sibiř – byl únor, byla krutá zima. Deportace provázely ohavné, nelidské krutosti: ti, kdo nemohli jít, byli vražděni ještě ve svých vesnicích. Na náměstích hořely knihy psané čečensky. A deportovaní přežívali ve vyhnanství jako občané druhé kategorie až do roku 1957, kdy jim byl za chruščovovského „tání“ povolen návrat do vlasti.

Čečenci nebyli jediný národ, který se stal obětí Stalinova sociálního inženýrství: společně s nimi byli deportováni i Inguši a o něco později potkal stejný osud krymské Tatary. Násilně vystěhováni byli i povolžští Němci, Chemšilové, meschetinští Turci a další; většinou šlo o muslimské národy. Jejich kultura měla být zapomenuta, oni sami zcela rusifikováni. Nemělo by se na to zapomenout, neměli bychom zapomínat, jakých zrůdností je schopen diktátor, který se snaží naplnit svůj šílený ideologický sen. Není totiž pravda, že se v civilizovaném světě nic podobného nemůže už nikdy opakovat. Pochybuji, že by ve dvacátých letech minulého století někdo věřil, jakého barbarství je schopen kulturní a civilizovaný německý národ, jemuž stane v čele šílený ideologický diktátor. A to je jen příklad. O deportaci Čečenců jsem se nejvíc dozvěděla z knížky, kterou jsem překládala – jsou to vzpomínky čečenského lékaře Hassana Bajeva. Vůbec jsem se toho v životě nejvíc dozvěděla z knížek, jako asi valná většina mé generace.

Proto mě tak popuzuje, že se vláda z finančních důvodů rozhodla zařadit knížky mezi všechno ostatní zboží a zatížit je dvacetiprocentní daní z přidané hodnoty. Mám strach, že knížky, jaké mám nejradši, tlustospisy o moderních dějinách, nad jejichž překladem jsem strávila sladkých sedmnáct let, už si nakladatelé nebudou moci dovolit vydávat. Ale o mne nejde, já si ty knihy můžu objednat, draho koupit a přečíst anglicky. Jde mi o to, že by ty knihy měly být dostupné všem. Evropské státy dobře vědí, proč ukládají na knihy podstatně nižší daň než třeba na prášky na praní. Kniha není zboží jako každé jiné – je to kulturní hodnota. A velice se mýlí vláda, která se domnívá, že opravdu slušnou společnost lze vybudovat systémem zákonů a zákazů – to je, jako kdybyste člověku místo kostry nasadili zvenčí korzet.

Společnost nežije jen hmotně, ale také duchovně a intelektuálně, a proto potřebuje kulturu. Není to nadstavba, jak praví vulgární marxismus, vždyť člověk, jehož duchovní život se smrskne na peníze, je většinou buď úplný nuzák, který je na tom tak špatně, že nedokáže myslet na nic jiného, než jak by se najedl, anebo ničema.

LN, 25.2.2011