Naše e-maily, zprávy, fotografie a další soukromé informace se dostanou i k jiným lidem, než se kterými je dnes vědomě sdílíme.

Rok 2035. Google i Facebook dávno vypadly z tempa, předbíhá je konkurence, není šance vyskočit z červených čísel. Akcionáři proto společnosti rozprodávají, oddělení po oddělení, službu po službě, patent po patentu, tak jak se to technologickým firmám stalo už tolikrát. Řetězem nových vlastníků se záznamy soukromí miliard lidí dostávají až k Severokorejcům, ISIS nebo jinému čertovi. A začíná celoplanetární vydírání: pokud svět nepřistoupí na politické ústupky a k tomu nezaplatí výkupné, každé pondělí se dostane ven kompletní komunikace deseti milionů lidí. Zničené osobní pověsti, rozpadlé rodiny, ohrožené majetky, konec jistot a světa, jak jsme ho znali.

Tenhle námět na katastrofický film popisuje jen jeden z mnoha způsobů, jak se můžou citlivé informace dostat i k jiným lidem, než se kterými je přímo sdílíme. V současnosti se na veřejnost dostává převážně soukromí těch, kteří se znelíbili neonacistickým kyberteroristům, například premiéra Bohuslava Sobotky nebo novinářky Saši Uhlové. V budoucnosti se to může stát komukoliv. Ze soukromých dat se stala komodita. Přestože její současní a budoucí majitelé nemusejí mít vyloženě špatné úmysly, největší návratnost jim nemusí vždy přinášet to, že ji budou pečlivě chránit.

Buď pohodlí, nebo soukromí

To, že se dá se soukromím obchodovat, není vyloženě negativní zpráva. Právě díky tomu totiž přitéká tolik kapitálu do vývoje služeb, které usnadňují komunikaci. Facebook, Skype, Hangouts, WhatsApp nebo Snapchat umožňují jednoduše, bezplatně a bez prodlev psát, mluvit nebo flirtovat s kýmkoliv, kdo má zájem. Před dvaceti lety ani nejodvážnější předpovědi nepočítaly s tím, že bude kapesní videotelefon samozřejmostí i v Číně nebo Indii, nebo že zmizí věta: „Musíme končit, ať neprovoláme moc.“

Právě ve všudypřítomnosti několika oblíbených bezplatných služeb spočívá úskalí všech návodů na to, jak komunikovat bezpečně a šifrovaně. Kvůli aktivní ochraně soukromí je vždycky nutné vzdát se pohodlí, a to na obou stranách rozhovoru.

Ještě s jednou věcí je v těch návodech potíž: s doporučením nesdílet nic důvěrného. Důvěrné je totiž potenciálně úplně všechno: nemůžete vědět, který z vašich názorů na jiné lidi nebo na politiku pro vás bude nepříjemný nebo nebezpečný za dvacet let.

Bez čumilů by nebylo crackerů

Pokud tedy osud Bohuslava Sobotky a zveřejnění soukromé korespondence hrozí každému, můžeme s tím dělat i něco jiného než nalézt a potrestat viníky?

Jako jednotlivci dvě věci. Za prvé, udržovat ve svaté úctě zásadu, že ani do odemčeného šuplíku se soukromou korespondencí se neleze. V tomhle ohledu česká média dlouhodobě selhávají, tlachání přetiskují se sadistickým potěšením a bez ohledu na to, jak nízko stáhnou laťku toho, co je přijatelné. Kdyby přitom nebylo čumilů, nebylo by ani crackerů, nebo by jich aspoň bylo míň.

Za druhé: naučit se být milosrdní. Stejnými slovy, kterými budete obsah cizích soukromých konverzací hodnotit vy, můžou totiž jiní hodnotit vás.

Pak mám ještě jeden nerealizovatelný, utopický návrh. Zákonem nařídit provozovatelům sociálních sítí a poskytovatelům mailových schránek, že musí každý rok zveřejnit tisícinu všech konverzací. Drastické a protiústavní, ale smysluplné. Rozšířilo by se tak povědomí o tom, že je soukromí jen iluzorní a dočasné. Zvýšilo zájem o šifrování. A oslabilo vyděrače.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce