Miluji nařízení padající tak říkajíc svrchu a hustě. Mou oblíbenou četbou před spaním jsou věstníky, vyhlášky, nařízení a doporučení.

Co bych si bez nich počal? Byl bych bezbranný jako batole na Times Square. Co na tom, že jejich ptydepe je nesrozumitelné a k jejich rozklíčování potřebuji zkušeného právníka, který jediný je schopen mi přeložit text z češtiny do češtiny. Už samotná dikce zákonů je četbou vzrušující, připomínající posvátné tibetské texty, srozumitelné jen hrstce vyvolených. Má láska započala před dávným časem při návštěvě z hygienické stanice, kdy jsem postřehl nefalšovaný údiv příslušné kontrolorky, která byla šokována mou neznalostí § 25, odst. 4, čl.32 Vyhlášky o správném mytí rukou. Od té doby jsem odvrhl nudného Kunderu s Dostojevským a plně se začal soustředit na literární parlamentní tvorbu.

Po delším bezčasí, kdy pro můj obor vycházely jen bezvýznamná a příliš srozumitelná díla, která před spánkem spravedlivého trapně nudila, se konečně objevil majstrštyk v podobě zákona o utajování skutečností. Mé vzrušené očekávání nabylo konkrétních podob po poradě s právníkem, který mi vyložil, že od příslušného data musím utajit prakticky úplně všechno.

Hned ráno jsem sundal cedulku se svým jménem a profesí na domě. Přeci nemohu vystavit kolemjdoucího šokující pravdě, že se v tomhle baráku skrývá ranhojič a že se zde děje cosi, čemu prostý soustružník či tkadlena nemohou rozumět. Jak se bude cítit, když neví, k čemu ten neurolog vlastně je? Na místě tabulky zbyl světlý obdélník, ponechávající dvéře míjejícího občana v jeho rozpacích. Vše je utajeno.

Co však s těmi, kteří se nenechají zmást prázdným místem po ceduli a po dlouhém hledání přeci jen usednou do čekárny se svým neduhem? Usednuvše v čekárně čekají na to, až budou vyzvání ke vstupu. Ale jak je vyzvat, když přece nelze sdělit všem dalším čekajícím jméno čekatele, jenž je na řadě? Říci, že dále nyní vstoupí pan Novák, znamená vyzrazení zásadního tajemství daného jedince a způsobí nositeli hluboké vnitřní trauma, ne nepodobné zjištění, že je pouhým pastorkem. Jistým řešením by bylo udělit každému nově příchozímu číslo.

To ovšem může urazit jemnocit citlivé osoby, neboť vyhlášení, že „nyní ať vstoupí nula“, může nemocného vyvést zcela z rovnováhy. I pacient označen číslem 13 může po vyhlášení chytit záchvat pověrčivosti a rozhodne se zemřít přirozeným způsobem bez zásahu lékaře.

Po úspěšném se propracování do ordinace nastává boj. Dřívější dialog lékař - pacient byl plný cílených dotazů a jasných odpovědí.

„Bolí vás hlava?“

„Jo.“

Tak s tím je konec. Lékař přece nemůže na nemocného vyhrknout tak drsně, aby pacient, zcela překvapen a zmaten náhlým dotazem, označil bez přemýšlení chorý orgán. Rozhovor bude nutno vést s přehršlí jinotajů, jemných narážek a diskrétních náznaků. Hlavně nic neříct. Zjistit během pěti minut základní fakta o tom, že strejda Miloš chlastá a nemůže na nohy nebo teta Máňa poryla zahrádku a teď nemůže na záda, bude již jen ve filmech pro pamětníky (a to ještě upravených pečlivým střihačem z Bruselu).

V žádném případě nelze nemocnému prozradit, který lék bude užívat. Zde konečně dojde k užitku elektronický recept, kde ani nejpečlivější hnidopich nenajde v čárovém kódu zmínku o tom, že jde o živočišné uhlí. V lékárně dostane nemocný zaletovaný plastový pytlík, a to ještě za diskrétní plentou, aby nikdo nevěděl, že tam je. Z lékárny odejde tajným východem přes dvorek.

Nastávající doba bude krásná. Nikdo nic nebude vědět a pokud ano, nic neřekne. Na tramvajích a autobusech budou přikryta čísla, názvy ulic budou přemalovány barvou jako v osmašedesátém. A pokud náhodou chytnete Alzheimera, tak buďte v klidu. Nikdo nic nepozná.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora