13.8.2022 | Svátek má Alena


SPOLEČNOST: V médiích chybí diskuse o právu

26.3.2009

Veřejné přetřásání rozhodovací praxe tzv. osobnostního senátu pražského Vrchního soudu vedeného doktorkou Naděždou Žákovou mě neodbytně nutí k několika poznámkám, bez nichž nám zase uteče z veřejného prostoru pryč celá velmi významná problematika ochrany osobnosti, lakmusového papírku hodnoty cti a jednotlivce před českými soudy.

1. Inkriminovaný senát zastává důsledně (a dlouhodobě) pojetí objektivní ochrany osobnosti, pro českou právní doktrínu typické, tedy nezáleží na tom, kdo je poškozený a kdo škůdce, jestli slabého natřel silný, jestli na urážce v novinách si namastil bulvár kapsu atd. Osoba účastníků není na prvním místě a tomu odpovídá „chabá míra odškodnění“.

2. Ve vztahu občan versus stát, zejména ve věcech, jako jsou neoprávněné vazby, trestní stíhání a jiné perzekuce ze strany úřadů, se tento senát drží jen zásady, že civilní soud nemůže nahrazovat trestní soudnictví a přezkoumávat jeho postupy, a dlouhodobě tuto tezi zastával i Nejvyšší a Ústavní soud.

3. Byl to senát vždy velmi restriktivní a důsledně dodržoval zásadu, že zvolená obrana poškozeného musí objektivně odpovídat urážce. To se projevuje tím, že žalobci nemohou žádat, co by poškozené podle jejich názoru mravně odškodnilo, ale musí urážku kopírovat a nemají možnost vybočit tam, kde by vztah k urážce byl dán, ale nepapouškoval by její obsah. Tedy jinými slovy omluva má pak zpravidla jednu větu obsahující slova nepravdivá či urážející, a nikdy tak nedosáhne intenzity urážky samé.

4. Přiznával malé morální odškodnění v penězích. Ne snad, že by se mu hlavně nechtělo, ale dbal na zásadu objektivně všem stejně, s malým korektivem osobnosti a pohnutek účastníků, vycházeje i ze znění občanského zákoníku, který v jednom paragrafu, stvořeném hloupým poslaneckým návrhem, zakotvil, že cena lidského života je 240 000 korun, a protože to je hodnota nejvyšší náhrady, odškodnění se nutně pohybují většinou pod touto hranicí.

5. Tento postup paradoxně udržoval svobodu slova v médiích, protože každý si mohl zveřejnit, co chtěl, neb mu nehrozila žádná pořádná sankce.

6. Restriktivní přístup senátu neumožnil rozšíření praxe soudních sporů o miliony kvůli možným porušením osobnostních práv, ať už v médiích, či ve vztahu se státem, se všemi pozitivy a negativy. Protože též doktorka Žáková ovládá perfektně jak procesní právo, tak ochranu osobnosti, nebylo snadné uspět jen s tím, že se vám zdálo, že jste poškozeni - aby byla vůbec naděje na úspěch, bylo nutné to velmi dobře sepsat.

7. Doktorka Žáková ani její senát nemají rohy a nejsou čerti, jejich praxe byla a je konstantní. S mnoha jejich názory nesouhlasím, jenže když se veškerá veřejná reakce na rozhodování odehrávala maximálně na úrovni zmínky v novinovém článku, Vrchní soud zamítl požadavek na omluvu Josefu Novákovi. Jinými slovy když v médiích chybí dlouhodobá seriózní diskuse a komentáře o právu, rozhodnutích soudu, alespoň o rozsahu pravidelných článků v rubrice Zdraví tohoto listu, nelze se divit, že reflexe jakékoliv rozhodovací praxe je nulová a naděje na změnu postoje též.

Zaveďme tedy v novinách rubriku Právo jako v západním seriózním tisku a pak ubude „překvapivých“ rozhodnutí a „nestandardních“ postupů.

LN, 24.3.2009

Autor je advokát