Všichni trochu uvažující lidé vědí, že každý, kdo se u nás pustí do boje s hydrou korupce, nebude mít život jednoduchý. Jistě to věděl i Libor Michálek. Současná kauza není jediným střetem, do kterého šel, proto přinejmenším tušil, co může očekávat. A netřeba velké představivosti, aby člověka napadlo, že útoky budou vedeny především na jeho integritu.

V tomto článku se nechci vyjadřovat k otázce, zda Libor Michálek zvolil nejvhodnější postup. Na tuto otázku odpověď neznám a patrně ji nezná ani on. Netajím ale, z jaké premisy vycházím: Jednoduché „oznámení na policii“ za nejvhodnější postup rozhodně nepokládám. Jak se před několika týdny trefně vyjádřil týdeník Respekt, doporučení „oznamte to na policii“ de facto znamená říci: „Řekněte to těm, kdo to dají k ledu.“ Břemeno důkazu, že by tomu tak nebylo, po zkušenostech s prací policie v posledních deseti letech leží dle mého názoru na těch, kdo toto doporučení dávají.

Tvrzení, že se pan Michálek zachoval neloajálně vůči svým nadřízeným, neobstojí. O tom, co se děje, ministra Drobila informoval, a pokusil se informovat i premiéra. Oba měli dostatek času, aby nějak zasáhli.

Netvrdím, že za daných okolností pan Michálek nemohl zvolit ještě nějakou jinou cestu, nicméně ji neznám.

A nyní k oněm útokům na jeho integritu: Pan Petr Hájek, poradce prezidenta, vyslovil dohad, zda pan Michálek nepatří ke Svědkům Jehovovým. Odpověď je jednoduchá: Nepatří. Stačí se pana Michálka zeptat. Dokonce do toho ani není třeba tahat otázku krevní transfuze, i když jsem si jist, že na přání páně Hájkovo by i tuto otázku Libor Michálek zodpověděl uspokojivě.

Nicméně zůstává zcela nejasné, jakou relevanci by mělo, kdyby Libor Michálek Svědkem Jehovovým byl. Byl by pravdomluvnější nebo méně pravdomluvný než třeba katolíci či agnostici? Vyznačují se Svědkové Jehovovi bojem proti korupci nebo se naopak snaží tento boj ztížit? Pan Hájek tvrdí, že byl-li by pan Michálek jehovistou, „mnohé by to vysvětlovalo“. Opravdu by mě zajímalo, co? Má pan Hájek odpověď na tuto otázku?

Autorem ještě pozoruhodnějšího útoku je pan Knížák, ředitel Národní galerie: „Pro mne je takový člověk nedůvěryhodný, bezcharakterní a připadá mi odporné se s ním vůbec bavit. Doufám, že pan Michálek už nikdy nesežene slušnou práci, poněvadž s člověkem, který se chová jako on, není možné spolupracovat.“ Tady už jde do tuhého. Je snad pro pana Knížáka důvěryhodný pan Knetig? Nebo pan Drobil? Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že pan Knížák by zřejmě mohl spolupracovat pouze s lidmi, kterým je korupce ve státní správě lhostejná a kteří by na ni ze zásady neupozorňovali. Je-li tomu tak, pak chápu, že se s panem Michálkem nechce vůbec bavit. (Ostatně mi není známo, že by musel.)

Nicméně u vyjádření pana Knížáka bychom se měli zastavit. Zdálo by se, že pokud mluví o „estébáckých praktikách“, je nepravdivost a nespravedlnost takového výroku očividná. Přesto by však bylo nemoudré nechat podobné útoky bez odpovědi – zejména v národě, který v těchto otázkách nemá příliš jasno.

Použil by pan Knížák slova „estébák“ a „fízl“ i pro člověka, který by viděl zloděje vloupávajícího se do páně Knížákova auta a který by přivolal policii? Pokud ne, v čem je zde rozdíl? Že tam šlo o soukromé auto, kdežto v případě Státního fondu životního prostředí šlo o veřejné prostředky? Rozdíl je pouze ve složitosti a významu té krádeže, nikoli v její morální stránce. A pokud pan Knížák soudí, že používání audionahrávek je vskutku nemorální, měl by se pokusit iniciovat zákon, který by toto používání zakázal i policii snažící se rozkrýt gangy zlodějů aut. Ano, nahrávání spolupracovníků nesvědčí o zdravém prostředí. Jsou ale rušičky na Ministerstvu životního prostředí dokladem zdravého prostředí, nebo jeho opaku? Byly tam zřejmě dlouho před příchodem pana Michálka. Bohužel, pan Hájek i pan Knížák se rozhodli bojovat proti člověku, který se s tím snažil něco udělat. Pokud se pana Michálka snaží označit za „směšného pěšáčka“ v jakýchsi „zpravodajských hrách“, umožňují nám, abychom si je zařadili tam, kam patří.

8. ledna 2011