19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Třicet let v džungli

14.11.2019

Z normalizační ZOO jsme utekli do regulované, dotované džungle. Zaplaťpánbůh za ni

Před třiceti lety Češi a Slováci vypověděli poslušnost tupému režimu, který na konci šedesátých let nastolily sovětské tanky.

Železná opona se hroutila. Stačilo do ní strčit, přesněji řečeno zatlačit na komunistickou věrchušku, která si pak sama zrušila patent na pravdu (vedoucí úloha komunistické strany), kývla na svobodné volby a na Hrad bez prodlení a jednomyslně zvolila „ztroskotance a zaprodance“ Václava Havla.

Byla to krásná doba, kdy vítězila pravda a láska.

Skončily časy, ve kterých strana rozhodovala, jaké názory jsou správné, jaké ještě přijatelné (konstruktivní kritika), kdo může zastávat vyšší funkci a kdo patří do šatlavy. Komunisté přestali určovat, co se vyrobí, kolik se toho vyrobí, za kolik se to prodá a kolik za to dělníci, rolníci a pracující inteligence dostanou.

Padaly socialistické regulace, za nichž v obchodech chybělo žádané zboží, zato nechtěných výrobků byly plné sklady. Maďarský ekonom János Kornai to výstižně nazýval „ekonomikou nedostatku.

Kam jsme dospěli?

Nahlíženo HDP na hlavu i paritou kupní síly jsme za tři desítky let výrazně bohatší, o tom nemůže být sporu.

Česko je nejbohatší ze států někdejšího komunistického bloku. Ze starých zemí bruselské Evropy předstihlo Řecko a Portugalsko. Za souputníky z někdejší monarchie Rakušany ale pořád pokulháváme, což je způsobeno i tím, že pojídači sachrdortů na nás prostě nechtějí počkat.

Patří ale kupní síla nebo HDP a podobné ukazatele do výroční bilance sametu? V listopadu 1989 jste hesla o prosperitě, produktivitě, vyšších mzdách nebo platech až na výjimky neviděli a neslyšeli. Spíš se připomínala stará ekonomická pořekadla typu „se Sovětským svazem padla bída za zem“.

Václav Klaus k tomu v rozhovoru pro Českou televizi nedávno řekl: „Já myslím, že nebylo naším cílem, jak to možná někdo trošku chápal a chápe i dodnes, abychom byli bohatší, abychom měli vyšší HDP na hlavu, abychom si toho víc mohli koupit. Chtěli jsme svobodu, chtěli jsme demokracii, chtěli jsme tržní ekonomiku a chtěli jsme národní suverenitu, což jsou věci, které se nedají shluknout do nějakého statistického ukazatele, o kolik procent jsme proti roku 1989 dál.“

Bod po bodu

Podívejme se tedy na Klausův výčet požadavků bod po bodu.

Státní suverenita. Téma, které je v posledních letech zmiňováno nejčastěji v souvislosti s Evropskou unií – institucí, se kterou mnozí Češi a Slováci spojovali slogan „zpátky do Evropy“. Připomíná se vždy, když Evropská komise vyhlásí normu, která je někomu trnem v oku. Anebo v případě, kdy je český zástupce v Unii přehlasován.

Suverenita Československa za předgorbačovského Ruska byla ovšem něco zcela jiného než suverenita Česka v Evropské unii. V sovětském bloku vlastně o suverenitě nemohla být řeč. Klíčovým slovem byla podřízenost. Politickou linii určovalo vedeni v Kremlu, ostatní přitakávali. A když nepřitakávali, vzbudily je nad ránem vojenská letadla nebo tanky.

Tržní ekonomika. V Česku zapustila kořeny, ačkoli trh deformují evropské i české dotace. Vládní politici se za ně derou, živí je penězi, které berou z daní. Důsledkem je, že leckdy v konkurenčním boji nezvítězí ten, kdo má nejlepší nabídku, ale ten, kdo urve nejvíc dotací.

Česká vláda se přitom staví proti plánům Evropské komise na rušení dotací tučných agrokomplexů a krácení fondů soudržnosti. Výhradně z domácích zdrojů pak dotuje třeba železniční a autobusové dopravce – proplácí jim slevy na jízdném. Výsledkem je socialismus na železnici o kterém se komunistům před sametem ani nezdálo.

Demokracie. Česko má stabilní politický systém. Nemá tak alarmující problémy s nezávislostí justice jako Maďarsko nebo Polsko. To ale neznamená, že česká demokracie je nějaký výstavní kousek.

Časopis The Economist sestavuje žebříček Democracy Index – hodnocení stavu demokracie ve 167 zemích. Česko se letos umístilo na 34. místě, nejvýš ze států visegrádské čtyřky.

Hodnotitelé Economistu na základě kritérií jako možnost politické volby, pluralismus, politická práva, funkčnost vlády, politická spoluúčast a politická kultura dělí státy do čtyř kategorií – autoritářské režimy, hybridní režimy, demokracie s chybami a plnohodnotné demokracie. Česko označuje Economist označuje za demokracii s chybami.

Svoboda a lidská práva. Obojí je s poměry za reálného socialismu obtížně srovnatelné. Pokud budeme svobodu brát tak, jak ji definuje Wilhelm Weischedel, tedy jako volný prostor možností volby, ve kterém může člověk rozhodovat sám o sobě a za sebe, můžeme se dnes ve srovnání s normalizačními lety doslova rozletět. Političtí vězni jsou minulostí, byť se do této kategorie kdekdo přihlašuje – nejnověji David Rath.

Česko obstojí také z hlediska ekonomické svobody. Letos, stejně jako loni, se umístilo na 22. místě v žebříčku 162 států kanadského institutu Fraser. Namístě je nicméně otázka: Odráží tohle umístění víc liberální povahu české ekonomiky, anebo je důsledkem tristních poměrů ve „zbytku světa“?

Pryč ze ZOO!

Právě svoboda byla nejčastějším požadavkem studentů i protikomunistické opozice v listopadu 1989. Se životem v „reálném socialismu“ neměla nic společného. Miloš Forman tehdy přirovnal socialismus k životu v zoologické zahradě. Proti němu postavil život v kapitalistické společnosti.

V rozhovoru pro Svobodné slovo řekl: „V zoologické zahradě je to příjemné, protože máš střechu nad hlavou, ale musíš žrát to, co ti přinesou. A výběh máš jen odtud až potud. V džungli je to daleko horší, tam tě může uštknout had, vysát tě, můžeš šlápnout vedle a zřítíš se do propasti. Ale zase můžeš jít kam chceš. Dělat si co chceš!“

Volba padla na džungli. Pravda, ta naše je krapet regulovaná, dotovaná, centralizovaná. Pořád to je ale přirozenější místo pro život než stará socialistická zoo.

Díky za třicet let v džungli.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce