Také vás zaráží, že nemáme většinově přijatelnou interpretaci toho, co se právě stalo v Česku? Velká část veřejnosti si myslí, že se sociální demokraté zachovali neodpovědně a nesprávně, když nechali padnout vládu uprostřed českého předsednictví EU. Ale zhruba stejně velká část je přesvědčená, že chyba je na straně koalice, protože vládla špatně. Vyplývá to z průzkumů veřejného mínění a zprostředkovaně i z volebních preferencí.

Znamená to, že se společnost rozdělila zhruba na dvě poloviny s diametrálně odlišným pohledem na realitu. Je to dané naší životní situací, zkušenostmi a zejména sociálními vazbami, ve kterých žijeme. Pro třicetiletého vysokoškoláka z Prahy bude Jiří Paroubek vždycky odpudivým typem populistického papaláše, kterého zajímá jen jeho kariéra. A bude se mu zdát nepochopitelné, že by se na to někdo mohl dívat jinak. Utvrzuje se v tom v novinách, které čte, a ve společnosti, do které chodí. Ale pro jiného třicetiletého vysokoškoláka třeba z nějakého krajského města může být Jiří Paroubek schopným politikem, který stojí na straně obyčejných lidí. A zrovna tak se o tom utvrzuje ve světě, ve kterém žije zase on.

Oba se přitom dívají na stejného Paroubka! Není to tak, že by jeden z nich byl chytřejší, vzdělanější nebo měl více informací. Jen mají jiné úhly pohledu. A navzájem se nepřesvědčí, to je důležité. Ti dva hypotetičtí vysokoškoláci mají velmi pravděpodobně hodně podobný způsob života, životní úroveň, starosti i radosti.

Můžou spolu docela dobře mluvit o všech možných věcech, ovšem kromě Paroubka nebo obecně politiky.

Je to tak, že se v našich mozcích vytvořila přihrádka zvaná politický názor.

Odolává logice i racionalitě. Spousta politiků, komentátorů a politologů se snažila "vysvětlit" veřejnosti, proč bylo nevhodné, že opozice vyslovila vládě nedůvěru právě teď.

Měli pro to jasné a srozumitelné argumenty.

Ale nepřesvědčili nikoho, protože voliči opozice mají stejně silný argument, že vláda vznikla a byla udržována nemravností přeběhlíků a že škodila zemi.

Ještě silnější než „test Paroubkem“ je „test Rathem“. Když před týdnem Rath zaútočil na soudkyni, která zkomplikovala jeho odboj proti poplatkům ve zdravotnictví, vzedmula se v médiích vlna nesouhlasu. Zveřejnění telefonního čísla soudkyně byla přece klukovina, neodpovědnost a téměř výzva k lynči. Jenže co kdyby se něco podobného stalo před pár měsíci, ale opačně? Kdyby třeba nějaký politik z ODS zveřejnil číslo do Rathovy hejtmanské kanceláře s tím, aby každý, kdo nesouhlasí s hrazením poplatků krajem ze svých daní, zatelefonoval přímo hejtmanovi? Také bychom křičeli, že je to neslýchané? Anebo bychom spíš pobrukovali, že na hrubý pytel má být hrubá záplata a že projev občanské nespokojenosti patří k demokracii?

Zmíněné politické rozdělení není nic divného ani alarmujícího. Ba naopak, svědčí spíše o tom, že se společnost stabilizuje a zklidňuje. Politický názor se nám dvacet let po převratu „zažral“ do myšlení i chování. Na politickou stranu, která tento názor nejlépe reprezentuje, se můžeme zlobit a ve volbách ji i čas od času „vytrestat“, ale neznamená to, že svůj názor změníme. Tato usazenost by se měla projevit i větší stabilitou politického spektra. Politické strany nestojí a nepadají s politiky, nýbrž s podporou lidí, jejichž názory a zájmy zastupují.

Tak je to i ve vyspělých a zavedených demokraciích. Těsné volební výsledky dokládají, že tamní společnosti jsou podobně jako ta naše dlouhodobě rozdělené, a to dle nějakého tajemného demografického mechanismu zhruba půl na půl.

Má to důležitý dopad na politický boj, a to by si asi měli uvědomit čeští politici. Totiž že volby se nevyhrávají nějakou centrální ofenzívou na emoce a nálady obyvatelstva. To bylo možné v devadesátých letech, ale éra mobilizací a strašení návratem totality je pryč. Ne, ty letošní a snad i všechny další volby v Česku budou vyhrávat ti, kteří vybojují hlasy nerozhodnutých či jiné velmi malé, ale přesně definované skupiny voličů.

Jinak řečeno, Občanská demokratická strana by měla přijít s konkrétním, nejlépe ekonomickým tématem, a tím oslovit konkrétní voličskou skupinu, třeba živnostníky. Jistě, může polepit republiku čtyřmi tisíci billboardů, na kterých bude Paroubek s vypoulenýma očima s odkazem, že v nevhodnou chvíli „zradil“ zájmy země sesazením vlády. Mnoha lidem tím udělá radost, ale to budeme pořád my, kteří bychom Paroubka stejně nikdy nevolili. A na podzim zjistíme, že z billboardů přelezl rovnou do Strakovy akademie.

LN, 18.4.2009