Jak uvedla Mladá fronta Dnes, bezpečnostní agentura ABL, kterou vlastní rodina ministra dopravy Víta Bárty (z Věcí veřejných), měla začátkem roku 2006 sledovat tehdejší starostku ODS v Praze 11, někdejší manažerku hlavní kanceláře této strany z časů předsarajevských, Martu Šorfovou.

Podle ministra Bárty není informace pravdivá, objednávku na kompromitaci politiků prý nepřijal. Po zveřejnění případu se ozvali další komunální politici, kteří míní, že byli sledováni. Bárta se na jejich adresu vyjádřil v tom smyslu, že podobné paranoidní představy jsou mezi politiky běžné.

Čestný prezident České komory detektivních služeb František Brabec v této souvislosti prohlásil, že soukromé detektivní služby jsou zcela normální ve všech demokratických společnostech s tržní ekonomikou a občanskou společností.

Máme, jak se zdá, na stole konečně ten případ s velkým Pé, na který se před volbami čekalo. Před každými volbami něco takového přijde. Počínaje Rumlovým pozitivně lustrovaným Bartončíkem zjara 1990 po letošního Topolánka žertujícího pro homosexuální časopis o židovství premiéra Fischera. Loni to zase byla Tlustého vířivka. V roce 2006 Kubiceho zpráva o údajné Paroubkově zálibě v dětech atakdále. Všimněte si, že – snad s výjimkou toho Bartončíka, jde vždy o nevkusné a s politikou pramálo související kauzy, které mají nikoli přinést pravdu, ale rozčeřit vodu, vyvolat atmosféru, v níž jen prší předvolební adrenalin. Pošpinit jedny a svatozář dát druhým. Pravým výsledkem ale nikdy není očistná katarze, nýbrž jen hořkost v ústech.

Nejinak to bude i s kauzou sledování Marty Šorfové. Věc se měla odehrát v roce 2006, tedy před minulými komunálními volbami, ale na světlo se dostává až nyní, se zpožděním celého jednoho mandátu. Je možné, aby na to čtyři roky nikdo nepřišel? Je, pokud platí zákon omerty, tedy konspirativního mlčení. Ten asi nyní někdo prolomil, dal celou věc tisku a věděl, proč tak činí právě teď. Na tom není nic paranoidního, jinak se to odehrát ani nemohlo.

Co je na celé věci alarmující, je naprostý nedostatek soudnosti pozorovatelný téměř u všech, kdo se k tomu vyjadřují. Politici ODS se spravedlivě rozhořčují a chtějí vyšetřovat a vyvozovat důsledky, například sundat Radka Johna z postu ministra vnitra. Pražská TOP 09 plná někdejších ódéesáků v čele s Františkem Laurinem se ohrazuje proti domnění, že šlo o jejich tehdejší boj se zájmově protilehlým táborem uvnitř strany. A Věci veřejné ústy Radka Johna říkají, že jsou na světě právě proto, aby odstranily korupci a další negativa. Zatahuje do věci nejvyšší státní zástupkyni Veseckou když říká, že snaha Věcí veřejných zlikvidovat Veseckou je možným motivem pro někoho, kdo chce svaté muže a ženy z Vévéček kompromitovat. Čert aby se v tom zmatení pojmů a dojmů vyznal.

Přitom to hlavní a podstatné uniká. V naší zemi může kdokoli kdykoli téměř s jakýmkoli cílem využívat sledovací techniku, která by ve skutečné demokracii měla být vyhrazena pouze vyšetřovatelům a obecně represivním orgánům. Sama skutečnost, že privátní firma může nepozorovaně vstupovat do soukromí jednoho člověka, byť jím je komunální politička, je alarmující. To není demokracie, nýbrž policejní stát. O to horší, že tyranem tu není policie a její dirigent v mocenské pozici, nýbrž postranní ekonomický zájem. Je to stát, v němž se musíme bát. A to asi není přesně to, oč nám před jednadvaceti lety šlo, když jsme zvedali nad hlavu cinkající klíče.

Když se tu a tam objeví vzácná příležitost tuto sledovací mašinérii aspoň trochu prolomit a nahlodat, jako například u tzv. náhubkového zákona, který především znemožňoval beztrestné šíření indiskrecí získaných podloudně sledovací technikou, hned vyskočili novináři s křikem o svobodě slova a jejím ohrožení. Přitom pravý opak je pravdou. Čím víc profízlovaná bude naše společnost, a je jedno, zda fízluje firma ABL nebo novinář najatý jinou privátní firmou sledující privátní zájem, pak bude svobody a demokracie méně. Náhubkový zákon neohrožoval svobodu slova, nýbrž svobodu lži.

Veřejný diskurs však odsoudil náhubkový zákon do stoky. Novináři jej tam dohnali. Titíž novináři, kteří se dnes pohoršují nad tím, že někdo sledoval, patrně dokonce nikoli v rozporu se zákonem, dodejme mizerným zákonem, paní Šorfovou. Opět se připomíná, jak tak často v posledních letech, ta slavná píseň z dob, jak vidno zdaleka ne tak dávných: Teď když máme, co jsme chtěli…

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6