2.10.2023 | Svátek má Olívie, Oliver


SPOLEČNOST: Tantrum

14.6.2011

aneb Proč nestávkovat, když na to máme?

Tantrum je podle slovníku záchvat zuřivosti, lidově rapl, dělat brajgl nebo spisovně: chovat se vzdorovitě jako v pubertě. Třináctého si lidé, kteří se nedostanou do práce, udělají modré pondělí. Stávka je legitimní způsob, jak činit nátlak na zaměstnavatele, aby zvýšil platy. Nevím, zda by pražští dopraváci stávku odvolali, kdyby jim magistrát slíbil zvýšit plat. Obávám se, že stávka přeroste v tantrum, kterým si lidé – nejen odboráři – odreagují vztek, že ve chvíli, kdy nám vláda utahuje opasek, se vytváří nový úřad ombudsmana, ochránce ubohých cestujících s platem 249 000 měsíčně, při čemž ve stejné době média přesvědčují lid, že korupce je nedílnou součástí politiky, ne-li samotné demokracie.

Pro mne je demokracie nejspravedlivější způsob, jak vládnout. Ve volbách jsem si vybral, kdo mne bude zastupovat a jsem tedy spoluzodpovědný za to, jak vládne. Chyba je, když není ošetřen fakt, že volby vyhrává ten, kdo dá do volební kampaně víc peněz. Proto jsou ulice měst a příroda kolem silnic přikrytá bilbordy s tvářemi kandidátů na poslance s nějakým sebeoslavujícím heslem nebo atraktivním sloganem – třeba, že bude potírat korupci. Právě tu korupci, která kandidátovi umožnila zaplatit tento bilbord. Politická strana dostává sice na volební kampaň dotaci, to však nestačí na zaplacení předvolebního cirkusu. Peníze kampaň získává od bohatých sponzorů a ti očekávají, že zvolený politik jim půjde na ruku. Na veletocích peněz mezi politickými stranami a jejich sponzory se přiživují poradci, právní a jiní auditoři, soudní znalci nebo i celé úctyhodné instituce znalců, které vypracovávají mnohastránkové posudky, které nemají jiný smysl, než aby byla záminka někoho odměnit za státní peníze. Někdy se toho napíše tolik, že to poslouží jako dizertační práce a autor se odměni nějakým titulem. A sponzoři pochopitelně očekávají, že zastupitelé jim povolí postavit letiště nebo zaplatí za zimní stadión, který postaví jejich firma. .

Můj pokus o diagnózu nemoci naší demokracie nemohu nechat bez návrhu na terapii. Měl by se dát pevný a spíš nízký strop výdajům na volební kampaň a přísně kontrolovat, zda výdaje na bilbordy, estrády a jiné veselice s volebním gulášem odpovídají vykázaným příjmům. Nejen strany, ale na regionální úrovni každý kandidát na zastupitele by soutěžil s jinými kandidáty svým programem a každý zvolený zastupitel by po svém zvolení v regionálním tisku svého volebního okrsku informoval své voliče, jak hlasuje a volič by kontroloval, jak své sliby plní.

Tvrdí se, že naše společnost trpí krizí důvěry. Komunisté hlásali „Důvěřuj, ale prověřuj!“ Bylo to myšleno odshora dolů, od nadřízených stranických sekretariátů a jiných šéfů k jejich podřízeným. Dnes můžeme prověřovat zdola nahoru – jak se chovají ti, které jsme zvolili. Každého individuálně a ne kolektivně jako příslušníka té či oné strany.

Musíme však k těm volbám jít, jinak nemáme právo nadávat. Kdo nepůjde k volbám, měl by zaplatit pokutu třeba 50 Kč. I negativní motivace by mohla vzbudit zájem o to, o co v politice konkrétně jde. Politika začíná rozhodováním, zda se peníze vydají na opravu chodníku v mé ulici nebo na ohňostroj při benátské noci na Vltavě.

Reálně socialistické dušičky v nás se chvějí odporem ke korupci. Tohle přece za Gottwalda nebo Husáka nebylo. KSČ sponzory nepotřebovala, protože hned na začátku své diktatury ožebračila národ o 98 % jeho finančních prostředků měnovou reformou a pak se po 40 let starala o „sociální jistoty“ tak, že jsme se z jednoho z nejbohatších států Evropy propadli mezi ty hodně chudé.

Kdo dnes vzpomene, jak jsme rok před Vítězným Únorem, v únoru 1947 vypravovali celé vlaky s potravinami a ošacením do válkou zbídačelého Rakouska? Byl to projev díků za to, že jsme se stali mistry světa v ledním hokeji, díky Rakousku, které v Praze překvapivě připravilo Sovětský svaz o bod remízou.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora