V současné době vrcholí, nebo spíše blíží se k vrcholu, krize českého zdravotnictví. Dle mnohých byla vyvolaná lékaři využívajícími nás všechny jako rukojmí svých požadavků. Nemělo by se jim ustupovat, vyděračům a teroristům se neustupuje. A co kdyby se přihlásily podobně ostře další odbory. Takové a podobné názory jsou hlasitě k slyšení. Nechci opakovat mnohokrát vyřčené, v diskusích k tomuto tématu ale chybí dle mého jeden rozměr.

Přes 20 let jsou lékaři rukojmími státu, tedy nás všech, co platíme daně a volíme demokratické vlády. Jsou rukojmími české tradice kvalitního angažovaného lékařství chápaného jako osobní oběť člověka, jenž se rozhodl zachraňovat životy druhých jako svou hlavní pracovní náplň. Krizi ve zdravotnictví chápu jako neschopnost nás občanů umožnit lékařům důstojné podmínky k práci, tedy finanační ohodnocení odpovídající jejich profesi a normální pracovní dobu bez nutných přesčasů, které vedou mnoho z nich na pokraj dlouhodobého vyčerpání.

Zvykli jsme si na zdravotní péči zdarma, na kvalitu a osobní účast lékařů jako na standard. Po několika letech života stráveného ve Velké Británii si zřetelně uvědomuji, že naše zdravotnictví je ve srovnání s tamějším báječné v mnoha ohledech. A naši lékaři a ostatní zdravotnický personál nám poskytují služby za nesrovnatelně horších podmínek. Tato dvě zřejmá nerovnítka považuji i za svoje selhání, za selhání každého z nás. Nyní tedy musíme nést následky. Je jen logické, že lékaři po tolika letech hledají cesty, jak ven z téhle smyčky, kterou se zjevně nehodlá nikdo vážně zabývat, dokud nemá nůž na krku. A i s nožem na krku to nějak zoufale smutně vázne. Nerozumím tomu. To jsme tak slepí? Opravdu chceme tlačit nejen mladé doktory k celkovému fyzickému přetížení a nenabídnout jim za služby pro nás tolik důležité (životně důležité) odpovídající plat?

Lékaři přistoupili ke krajnímu kroku, který se z mnoha důvodů – výraz etický se zde skloňuje snad nejčastěji – mnohým nelíbí. Mě se také nelíbí, že za pár týdnů možná zkolabuje zdravotnická péče. Nelíbí se mi ale mnohem víc, že lékaře dlouhodobě zneužíváme, že sedíme a čekáme, že všechno bude takové jako doteď nebo i lepší, a nijak se nemáme k tomu, abychom uznali, že situace je neudržitelná, a nějak se zasadili o změnu. Klasicky čekáme, že to někdo nějak vyřeší tak, abychom moc netratili a vztekáme se, když to nevypadá. Za málo chceme hodně. Myslím, že boj lékařů není jen jejich bojem, měl by být bojem nás všech. Není se co divit, že pravděpodobně přijdeme o elitní zdravotnictví pro všechny, jak jsme na ně byli doposud zvyklí. Dost jsme si ho nevážili, nezasloužíme si ho.

Autorka není lékařka a ani nikdo v rodině není lékař