Když už jsem si na toto léto naordinovala, že budu pozitivní (jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží, léto může být dlouhé), dívám se do novin a na televizi jen po očku. Nic tedy o kauze Čunek, nic o exministru Němcovi, ani muk o Radovanu Krejčířovi či Tomáši Pitrovi. Žádné násilí, vraždy, loupeže – a to, že si senátoři zvýšili příspěvky na bydlení, taky nevidím.

Trochu jsem se bála, že budu muset být zdrženlivá i ve sledování svého blízkého okolí, ale zatím mám dobrou zprávu: vůbec to není negativní. V úterý jsem například strávila skoro celý den na zámku Štiřín. Vynechám úvahy, na kolik asi přišla daňové poplatníky jeho rekonstrukce, i postřeh, že zopakovat Gaudího výkon se jen tak někomu nepodaří. Vynechám taky tamní číšníky (leda by bylo pozitivní podívat se na chvilku zpátky do osmdesátých let) a budu radši psát o tom, co se mi líbilo. Skoro všechno.

Pozvala mě tam společnost Člověk v tísni na seminář pro lidi ze zemí s autoritativními režimy a mým úkolem bylo moderovat seminář o transformaci archivů. Byla jsem trochu nejistá: jak udržím v chodu dvouapůlhodinovou diskusi? Ukázalo se však, že díky účastníkům diskuse to byl úkol lehoučký – když se pustili do řeči, nebyli k zastavení. Bylo opravdu skvělé a nesmírně zajímavé sledovat lidi z několika zemí, kteří milují svou práci a s porozuměním a nadšením o ní vyprávějí.

Večer nám na terase vyprávěl bývalý ústavní soudce, jak Jára da Cimrman – který byl mimo jiné orientalista – objevil, že v písemnostech Ibrahima ibn Jakuba není jen první zmínka o Praze, ale i o Brně. Ta však byla dlouhá staletí zcenzurovaná. Citoval nám i onu větu, jenomže tu napsat nemohu, ještě by si mohli brněnští obyvatelé myslet, že snad mám něco proti jejich městu. Rozhlédla jsem se po terase, kde to švitořilo několika jazyky, koho bych historkou tak nejvíc pobavila, ale uvědomila jsem si, že je to specialita, že jí nemůže rozumět nikdo než Čech, a to ještě ne každý, a vzedmulo se ve mně cosi jako národní hrdost...

Ale nesmím zapomenout na to, co je pro mne dnes nejdůležitější: v pondělí oslaví osmdesátiny vzácná, statečná a obětavá bytost, signatářka Charty 77 a členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Otka Bednářová. Znala ji půlka chartistických dětí, které vodila na procházky, hlídala, když byli rodiče pryč, četla jim pohádky a věrně jim nosila malé dárečky.

Jednou mi nedlouho po návratu z vězení vyprávěla, jak se vypravila přes les do kostela, ale na jednom rozcestí se dala nesprávnou cestou. Šla a šla, až jí došlo, že jde úplně jinam, a že zmeškala mši. Vrátila se tedy na rozcestí a zkusila to přece jen znovu. A vida – když přišla ke kostelu, mše právě začínala, protože byla nečekaně o hodinu posunutá. Budu mít tohle vyprávění, které může být podobenstvím o životě mnoha z nás, vždycky s Otkou spojené, a pokaždé, když si na ně vzpomenu, vybaví se mi její v tu chvíli přímo nadzemsky rozzářená tvář. Kéž by si Otky ti, kdo ji neznají, vážili a měli ji rádi aspoň tak jako já! Těm, kdo ji znají, to snad doporučovat nemusím.

LN, 15.6.2007