K výběru některých lidí, které ocenil letos prezident republiky, se vyslovila s podivem řada osobností i politiků, ač bychom se tomu neměli vůbec divit, protože paradigma, tedy pojetí této disciplíny, se už během druhé půlky minulého století začalo měnit.

Vraťme se ale nejprve k udělování cen a připomeňme protesty pravice k vyznamenání bývalého místopředsedy komunistické vlády Miroslava Tomana. Podobně se mnozí podivovali nad oceněním herečky Jitky Frantové-Pelikánové, která dle spisů Ústavu pro studium totalitních režimů se zapletla se Státní bezpečností a určitě nepatřila mezi výrazné herečky.

Rovněž ocenění zpěváka Václava Neckáře a muzikanta Ladislava Štaidla či koulařky Heleny Fibingerové vzbudilo rozpaky: protože nejen svými profesními výkony, ale i občanskými postoji nejsou prokazatelnými vzory. A i za oceněním doyena české žurnalistiky Jana Petránka média viděla spíše to, že sdílí Zemanův pohled na Putinovo Rusko.

Na druhou stranu Zeman ocenil úspěšné byznysmeny, politika Františka Kriegla, který jako jediný v roce 1968 nepodepsal souhlas s okupací a in memorial i bývalého pilota RAF Josefa Františka či zesnulého žďárského studenta Petra Vejvodu, který bránil svou spolužačku.

Už z výčtu této pestré směsice je zřejmé, o co se pan prezident snaží: místo aby jako hlava státu propůjčoval v zastoupení vyznamenání nejvýznačnějším osobnostem, které mají být profesními i morálními vzory pro ostatní občany, snaží se - jako v prezidentské kampani - oslovit pokud možno co nejvíce občanů, a to dokonce i ze zcela opačných táborů.

Státní vyznamenání si privatizoval a startuje s nimi v půli prvního období druhou prezidentskou kampaň. Je to symptom nového paradigmatu politiky, která už ze svého středu vytlačila vůdce jako byli Churchill, De Gaulle, Adenauer, Schmidt a u nás Havel, kteří se dokázali postavit proti většině a nahradila je sběrači hlasů, kteří se řídí volebními průzkumy.

Politici jsou dnes produkty stranických a PR aparátů a nových elektronických nosičů informací, které skutečné osobnosti ze svého středu vytěsní, protože ohrožují fungování systému.

Pevná ideologická struktura, s kterou dříve pracovaly strany a jejich výrazné osobnosti, se stala zbytečným balastem: stačí stamiliony na reklamu a jednoduché a zapamatovatelné bezobsažné slogany a gesta, která oslovují většinu, jež se o politiku nezajímá, nebo která je jí znechucená, což umožňuje vznik nových politických subjektů většinou na krátkodobé použití.

Podle sociologa Jana Hezmanna ale platí u nás jedno trochu zjednodušené pravidlo: čím víc se lidé zajímají o politiku, tím menší procento z nich podporuje Zemana, ANO a do jisté míry také ČSSD.

Zemanova strategie tedy stále funguje, protože lidé lnou k tradici: už mu přece jednou dali hlas, což může být ale past pro pana Babiše, na kterého nejsou zvykli, a proto mu nic neodpustí.