I když samozřejmě naoko to je zamyšlení nad životem Jiřího Dienstbiera a dalších nadšených komunistů z padesátých let, mezi které samozřejmě Pavel Kohout patřil. Ba dokonce byl jejich velmi hlasitou hlásnou troubou. Podobně, jako třeba pozdější "takédemokrat" Jiří Ruml, který ale nepůsobil na poli uměleckém, nýbrž propagandistickém. Ale dobrá propaganda je vlastně umění, že?

Článek Devadesát devět spravedlivých a bývalý komunista Dienstbier vyšel v sobotní MF DNES a je nesen přibližně tímto duchem: Generace mladých komunistů typu Kohoouta, Kundery, Rumla, Švejnara sen. a dalších a dalších sice páchala nebo alespoň schvalovala či strpěla páchání nejrůznějších zvěrstev, ale činila tak v dobré víře. Zato generace pozdější, která do praxe a politického života přišla až po roce 1969, sice žádná zvěrstva nepáchala, ale také neměla žádnou ideu. Žila prostě oportunisticky.

Kohout přitom používá příklad Vlastimila Tlustého, který dle svých vlastních slov nebyl komunista, ale "byl u komunistů". To byl ostatně v té době velmi používaný obrat a opravdu zaníceného komunistu abys pohledal. Rudá knížka, jak se tehdy legitimaci KSČ říkalo, byl jakýsi živnostenský list k lepším postům a platům. To bylo všeobecně známo a já osobně znám jediného člověka, který výzvu vstoupit do KSČ odmítl a dodnes si ho za to cením. I já jsem se do té mlýnice samozřejmě dostal, i když jak nečlen KSČ. Jen opravdu málokdo má totiž sílu a chuť zůstat celý život chudý.

Trochu odbočím, ale občas se v internetové diskuzi objeví jakási "Přihláška do KSČ" Václava Klause. Padělatel ovšem neví, že do KSČ se člověk nemohl "hlásit" jako do nějakého klubu zahrádkářů. Musel k tomu být vyzván. Výjimku samozřejmě tvořili dělníci, tam stačilo naznačit a již přijela černá Tatra 613 z Obvodního výboru KSČ. Znám to z očitého vyprávění jednoho mladšího kamaráda, který pracoval jako pomocný zámečník a jakmile vyslovil myšlenku vstupu do partaje, měl OV KSČ druhé vánoce. Tehdy totiž byly kvóty. Aby mohl být přijat jeden "inteligent" museli být přijati dva dělníci.

V jednom se Pavel Kohout mýlí, lépe řečeno účelově mlží. Vyzdvihuje "morálku" komunistů padesátých let nad naší "amorálností". Naše cynická generace houfně lezla do partaje či jinak komunistům posluhovala, ale s naprosto minimálními důsledky. Je třeba vycházet z toho, že existence "socializmu" v Československu vůbec nezávisela na nějakých disidentech či Chartě. Socializmus padl přesně tehdy, když to povolil či dokonce inicioval Sovětský svaz a disidenti s Chartou byli jen jakýmsi koloritem.

Koloritem, složeným převážně z bývalých komunistů a pokud bych měl parafrázovat jejich "protesty" vůči režimu, tak bych tak učinil na příkladu fotbalových fanoušků. Ti také velmi často protestují proti složení mužstva, trenérovi nebo jím navrženému systému hry, ale nikdy proti hře samotné fotbalu. A přesně tak i většina disidentů protestovala proti Husákovi a způsobu, jak ten socializmus vede, ale nikdy proti socializmu. A to nejen proto, protože by to mělo trestně právní následky, ale hlavně proto, protože to tak necítili.

A měli pravdu. Většina lidí vyhozených, ať už právem či neprávem, z nějaké funkce, se dožaduje nápravy té "křivdy". A přesně to byl i hnací motor takzvaných osmašedesátníků, kdy korunu této snaze nasadila socioložka Jiřina Šiklová. V šedesátých letech působila jako kovaná marxistka na Filozofické fakultě UK, což jak každý uzná, nebylo bez velkého politického uvědomění vůbec možné.

Pak, díky svému mládí, se zapojila do "reformního hnutí" v KSČ, jehož smyslem a cílem nebylo nahradit socializmus kapitalizmem. Kdepak, to je ještě dnes pro většinu disidentů včetně, Václava Havla, sprosté slovo. Cílem byl "demokratický socializmus", který sice nikdy nikdo neviděl, ale krásně se to poslouchá, že? A Jiřina Šiklová za tento úlet dostala od rodné strany "kopačky" a šla umývat okna či dělat něco jiného. Ale nelenila a před pár lety zkusila získat za toto své angažování pro KSČ od demokratického ještě odškodnění.

A protože sny o "demokratickém socializmu", o jakési "třetí cestě", šly vniveč, tak se nenávist skoro všech disidentů a hlavně bývalých osmašedesátníků obrátila proti tomu, kdo jim tuto bábovičku nemilosrdně rozkopal. Proti Václavu Klausovi. A Pavel Kohout, aniž to otevřeně napsal, si myslí asi toto: Lépe s morálním zápalem vraždit než si bez morálního zápalu nacpávat břuch. Upřímně řečeno, s tím ale v žádném případě nemohu souhlasit. S tím mohou souhlasit pouze fanatici a je velice dobře, že byli odsunuti na vedlejší kolej a vládnou zcela obyčejní kariéristé. Sice bez vzletných zásad, ale zato občas efektivně.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem