Ministrova výzva ke zdravému životnímu stylu je rozumná. Ale pozor při jejím naplňování

Minibouři ve štamprli vody vyvolala tisková konference ministra zdravotnictví Leoše Hegera. Ministr předložil veřejnosti ten druh čísel, o kterých se pak píše, že jsou alarmující.

Velmi stručné shrnutí: kdyby lidé žili zdravěji a nenabalovali na sebe zlozvyky od dětství, výdaje na léčení nemocných by klesly o třicet miliard. Takže s tím něco udělejme a podpořme zdravý životní styl. To potřebuje peníze a pro začátek to bude 280 milionů.

Kdyby to bylo v jiné zemi a jiné době, potlesk by se dostavil okamžitě. Částka 280 milionů ve srovnání s 30 miliardami je rozumná, pokud se vydá na dosažení tak ušlechtilého a očividně prospěšného cíle. Potíž je v tom, že žijeme teď a zde a jen málokdo se dokáže na věc dívat růžovými brýlemi.

Populace tloustne, o tom není nejmenšího sporu. Stačí se podívat na dobové fotografie padesát let staré, na snímky pouličního života – kolik tam chodilo po chodníku vysloveně hubených či štíhlých lidí. Problém s nadváhou měli před válkou především lidé z lépe situovaných vrstev. Dnešní děti tloustnou. Jak by ne, když je rodiče vozí do školy autem. A zase to není žádný zločin vozit dítě do školy autem. Nejde jen o pohodlí, jde převážně o bezpečnost. To se to mé generaci capalo pěšky do školy, když po ulicích jezdilo aut sotva pět a půl!

Český olympijský výbor se odvolává na studii Světové zdravotnické organizace, která došla k závěru, že tři čtvrtiny českých dětí nesplňují normu pro pohybovou aktivitu šedesáti minut denně. A v té souvislosti místopředseda ČOV a předseda Českého veslařského svazu Jiří Kejval podotýká, že je to i důsledek klesajícího financování sportu.

A zde jsme u něčeho, kde je třeba zpozornět. Před pár týdny jsme byli svědky obrovské světové sportovní akce, olympiády v Londýně. Tam peníze tekly proudem. Náklady dosáhly sumy 285 miliard korun a to bylo málo ve srovnání s hrami v Pekingu, které přišly na pět set miliard korun. Jaký efekt na zdraví populace mají takové olympijské hry a co se z vynaložených nákladů vrátí ve formě úspor na zdravotní péči? Možná že strhující podívaná přiměje nějakého mladíka nebo slečnu natáhnout tričko a tretry.

Toto jistě neměl ministr Heger na mysli, avšak také hovořil o 280 milionech korun. Mimoděk nás napadne, do kolika krabic od vína se taková suma vejde. Něco se dá odhadnout s jistotou. Má vzniknout Národní rada pro zdravý způsob života. To bude pěkné těleso. V čele stane zasloužilý sportovec, předseda je málo, bude prezidentem, kdyby měl jen čtyři náměstky, neposloužilo by to vážnosti funkce, pak bude ta rada, pod patnáct to nebude, spíš hodně nad, jen svazů pod ČSTV jsem napočítal dvaasedmdesát a dá se čekat, že každý se bude chtít zúčastnit na ozdravění národa, jak by zdraví národa dopadlo bez korfbalu a střelby z kuše!

Nicméně je tu šance na ustavení rekordu nebo mety. Pokud by Národní rada pro zdravý způsob života vznikla a měla evidentní efekt, bylo by to jistě poprvé, kdy něco užitečného vzniklo v důsledku ustavení nějaké národní rady. A že jich vzniklo!

Všechny tyto pochybovačné úvahy by neměly zastřít fakt, že jádro páně ministrova sdělení je rozumné. Ale to tak bývá vždycky, když jde o to, vytáhnout ze státních peněz nějaké sumy. Ovšem kromě pochybných projektů typu Národní rada pro zdravý způsob života zazněly na ministrově tiskové konferenci i rozumnější podněty. Omezení tabakismu patří k těm nejrozumnějším. Zde si ovšem stát podvazuje příjmy hned nadvakrát, jednak mu klesají příjmy z daní za cigarety, jednak by rostla délka života, a tudíž doba proplácení penze – byť by to bylo kompenzováno úsporami za léčbu cévních chorob a rakoviny (ale nakonec člověk něčím onemocní a umře stejně, i když podstatně později).

A sympatický je i nápad převzít britskou praxi a ve škole zrušit "tělovýchovu" a zavést prostě sport. Pisatel těchto řádků to za školních dob zažil a bylo to výborné. Pan učitel to zavedl na vlastní pěst, trvalo to přes rok, pak ho někdo udal, přeložili ho do Kotěhůlek a byl pokoj. Ale kdyby se ministr zdravotnictví s ministrem školství dohodli, snad by se to prosadit mohlo. Nestálo by to žádné peníze, nikam by se nemuselo investovat 280 milionů korun, neplnily by se žádné krabice od vína.

Což je, obávám se, jeden asi z deseti důvodů, proč tento očividně rozumný návrh nakonec padne pod stůl.

LN, 23.8.2012