České nevládky se chovají jako Šípková Růženka. Válku na Ukrajině jednoduše „nevidí“

To hluboké ticho až mrazí. Rozhostilo se přitom v místech, odkud jsme celé roky zvyklí slýchat silný hlas. Najednou nic. Vlastně to není tak najednou, trvá to již rok. Tak dlouho totiž tuzemské nevládní organizace v podstatě mlčí k situaci na Ukrajině.

Svět není klidné místo pro život. Stále je někde krize či boj. Hlasitá vystoupení proti válce, dokonce i jen proti výrobě zbraní nebo proti americkému radaru, na to jsme si ze strany tuzemských „nevládek“ již dávno zvykli. Třeba protesty a kampaně v souvislosti s válkou v Iráku vedl kdekdo, namátkou to byli Greenpeace, Hnutí Duha, česká pobočka druhdy apolitické Amnesty International, brněnští Nesehnutí nebo spolky s názvy jako Iniciativa proti válce, Ženy bez násilí, Mládež pro interkulturní porozumění a nechyběla ani jasně extremistická Antifa. K tomu všemu vznikly další ad hoc iniciativy a petice. Co měly společného?

Například to, že jejich protagonisté pocházeli vesměs z tuzemského levicového spektra, a to od levicových liberálů až po extremisty. A že řada z organizací a jednotlivců patří ke stálým hvězdám českých a moravských nevládních organizací a s přístupem do médií nemají problém. Takže když se tato „sjednocená levicová nevládní fronta“ rozhodne ozvat, umí být rychle a hlasitě slyšet.

Revoluce nepřišla zleva?

Ale co se děje teď? Válčí se v Evropě. Ruská supervelmoc silou deptá svého slabšího souseda. Na východě Ukrajiny se vedou pravidelné boje, zemřely již ne stovky, ale tisíce vojáků a civilistů. Počet uprchlíků se podle těch nejstřízlivějších odhadů vyhoupl na půl milionu, jiné hovoří až o milionu utečenců.

Co na to druhdy hlasité české nevládky? Mlčí! Jako by se nic nedělo. Nevládní sektor, zřejmě zabalený do svých projektů, grantů a dotací, spí jako Šípková Růženka. Pokud je o některé z nevládek či aktivistů slyšet, tak vesměs v jejich oblíbených tématech, když peskují českou veřejnost či státní instituce tu za údajný rasismus, sexismus, támhle za malou multikulturní vstřícnost. Ale o vojenské agresi, válce a humanitární katastrofě na Ukrajině, prohlubující se s pokračující zimou? Ticho. Samozřejmě čest výjimkám v podobě Charity, Adry, Evangelické diakonie a Člověka v tísni. I když víme, že i tyto organizace umí i podstatně větší akce, ve srovnání s tichem z levicové části spektra je to snaha, jež se cení.

Proč se toto trapné ticho ze strany bojovníků proti válkám rozléhá zrovna tváří v tvář největšímu bezpečnostnímu ohrožení Evropy za poslední čtvrtstoletí? Možná ten zádrhel nastal již v počátku dění, na kyjevském Majdanu. Tam se tehdy na úspěchu revolty, zejména v prvních dnech pouličních bojů, zásadně podepsali ti, které čeští nevládkáři nemohou ani cítit: nacionalisté a fotbaloví chuligáni. A titíž jsou také páteří dobrovolnických batalionů, které drží ukrajinskou obranu nad vodou v místech nejkrvavějších bojů.

Zdá se, že podpořit boj obyvatel Ukrajiny proti totalizující oligarchii prostě pro české levicové milovníky svobody není možné, pokud v něm mají důležité slovo ti, které oni považují za ideologické nepřátele. Tuto selektivní slepotu nepochybně podporuje i ruská propaganda. Ta totiž šmahem vychrlila osvědčená propagandistická schémata a Ukrajinu vykreslila jako zemi banderovců a neonacistů, kteří snídají židovská nemluvňata a večeří dlouhovlasé ruské dívenky.

Tohle jistě pravověrný český nevládkář podpořit nemůže. Jak tam chybí trička s Che Guevarou, tak to mají Ukrajinci smůlu. Ať si krvácejí na frontě a uprchlíci ať pomrznou, nemají se paktovat se „skiny a nácky“. A pokud už se hádat s Putinem, tak raději o Pussy Riot než o Ukrajinu. A vůbec. Máme spoustu práce, musíme přece psát projekty na granty a dotace.

Nová vlna

Jenže tím, že před problémem zavřeme oči, ze světa nezmizí. A tak zatímco zdejší levicový nevládní sektor mlčí, zvedá se nová vlna. Organizátoři pražského Majdanu a podporovatelé Ukrajiny napříč republikou nemají dotace a granty. Začínají od nuly. Češi, Moravané a Slezané, a zde žijící Ukrajinci, Bělorusové a dokonce i Rusové se za své peníze a ve svém volném čase organizují, učí se, zkoumají zákony, ohlašují shromáždění, pořádají sbírky a přednášky a podle svých skromných možností se snaží tvořit nevládní opozici proti putinovsko-zemanovské vizi východní Evropy.

A co z tohoto plyne? Třeba i to, že české levicové lidskoprávní a protiválečné nevládky jsou jen na dvě věci: buď pro kočku, nebo pro Moskvu. Můžeme si vybrat.

Autor je novinář, dlouhodobě se věnuje bezpečnostní problematice

LN, 24.2.2015