Nejde o nic jiného, než o politické nakupování si klidu a pohody za cizí peníze. Sociální stát je jen vývojovou epizodou na cestě k větší (maximálně možné s ohledem na osobní odpovědnost) svobodě jedince a minimalizaci moci státu. Musí být.

Považuji za zcela zbytečné pokračovat v nějakém dělení na pravici, ultrapravici, levici a ultralevici. To, co je například považováno za „ultrapravicové“, je takto vnímáno stejně jen proto, že dosavadní vnímání „pravice“ je účelově pokřiveno současnými stranami, které se samy tak rády jako „pravicové“ označují. Ve skutečnosti však žádná pravice či levice neexistuje. Jde o poměr míry svobody a odpovědnosti občana a moci státu nad ním - a tento poměr je v pojetí sociálního státu nastaven ve prospěch moci státu na úkor svobody a odpovědnosti občana. Sociální stát měl jako model své opodstatnění po druhé světové válce, kdy bylo potřeba obnovit infrastrukturu, poskytnout lidem jídlo, ošacení a podpořit solidární sounáležitost mezi nimi při obnově evropských států. Bohužel se ten model přerozdělování těm nahoře tak zalíbil, že ho dovedli až do dnešních absurdních podob.

Být solidární je fajn a já jsem všemi deseti pro. Ovšem být solidární přísně adresně, za své a proto, že to chci a považuji to z jakéhokoli důvodu za dobré. Solidární z cizího umí být každý blbec. Další chybou vnímání solidarity podle mě je, když za ni něco už předem očekáváte. Skutečná solidarita znamená, že za svou pomoc jiným nic neočekávám. Pokud již předem očekávám, že teď budu solidární já s jinými, které ani neznám, přičemž již předem očekávám, že pak ti, co je ani neznám, budou solidární se mnou a že se mi ta moje předchozí „solidarita“ vrátí, o žádnou skutečnou solidaritu se nejedná. V takovém případě je to jen vystavený bianko šek, který si tak či onak vyberu.

Sociální stát má další fatální nedostatek. Vytváří umělé prostředí zdánlivé potřebnosti. Domnělé a umělé potřebnosti oborů, činností a zaměstnání. Kvůli jeho existenci máme pomalu nejvíce lidí na světě zaměstnaných ve veřejném sektoru v poměru k počtu obyvatel, přičemž drtivá většina těchto pracovních pozic je v kruhu postavena na nutnosti spravovat sociální stát a jím vytvořené umělé obory a činnosti. Samostatnou kapitolou jsou pak státem organizované/placené rekvalifikační kurzy pro ostatní, které jsou v drtivé většině jen zdrojem peněz z dotací pro jejich realizátory.

Stát (tedy my občané skrze něj) se má podle mého mínění postarat výhradně o zdravotně postižené. Už i u řady nemocných jsem na pochybách. Nevidím totiž nejmenší důvod, proč například platit někomu drahou léčbu, když si cigaretami (a to jsem sám kuřák) zničil plíce nebo chlastem oddělal játra. Už vůbec pak nevidím například důvod, proč nechat čerpat z našeho systému peníze přistěhovalce, když rozpočet zjevně nestačí ani pro příslušníky vlastního národa, nebo proč dávat komukoli sociální dávky na cokoli v okamžiku, kdy například odmítl podruhé přijmout nabídnutou práci proto, že se mu příjem za práci v porovnání s dávkami ze společné kasy zdá malý, nebo že obydlí, které dokonce dostal (!), se díky němu stalo neobyvatelným. Ve skutečnosti se existence sociálního státu přímo podílí na stále větší sobeckosti lidí a na úbytku a v mnoha případech na ztrátě žádoucích rodinných mezigeneračních vazeb, neboť si lidé prostě zvykli na to, že se o ně, dokonce už ani ne ve skutečné nouzi, postarají skrze stát jiní.

Model sociálního státu uplatněný po druhé světové válce ztratil svou oprávněnost. Myšlenka solidarity se zvrhla ve sprosté volební uplácení mas lidí. Lidé ve veřejném sektoru si sami svou větev řezat nebudou a budou volit ty samé, co jim současný stav umožnili a udrží ho. Nezaměstnaní budou volit takové, kteří slíbí, že se o ně politici postarají. Nemocní budou volit takové, kteří slíbí zdravotnictví „zadarmo“. Lidé přisátí na dotacích budou volit takové, kteří systém dotací zachovají. Studenti budou volit takové, kteří slíbí nezpoplatnění škol, neboť odmítají pochopit, že studium je primárně jejich vlastní investicí do jejich vlastního života. (Ano, vím, ve všech těchto skupinách najdeme výjimky a já jsem za ně rád.)

Když sečtete počet příslušníků jen těchto výše uvedených skupin a jejich volební sílu, je jasné, kam to všechno povede. Když pak nabídnete lidem více svobody a nezávislosti na státu, omezení státní moci nad jejich životy, více peněz z jejich vlastních výdělků, které jim za jimi odvedenou práci patří a sociální stát jim polovinu sebere - ovšem k tomu všemu také podstatně větší odpovědnost za své vlastní rozhodování s tím, že důsledky případných vlastních chyb si ponesou sami a nebudou chtít po ostatních, aby jim to platili, koukají na vás mnozí jak zvířata, co se narodila v ZOO, kterým když otevřete dvířka od klece, sedí a bojí se překročit práh.

Je mi z toho všeho zle. Zle z té všeobjímající nicoty kolem, z obav zveřejňovat svá jména, když chce někdo říct svůj názor, smutno z toho, jak se lidé stále více spoléhají na jiné než sami na sebe. Smutno z toho, jak za sebe necháme rozhodovat jiné ve stále více oblastech a ještě jim platíme za to, že jejich rozhodnutí jdou mnohdy proti naší vlastní vůli...

No nic, jedeme dál, naděje umírá poslední:-)

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora