Někdejší disident Miloš Rejchrt vyzývá v otevřeném dopise ministra obrany Vondru, aby zvážil cestu do Ameriky, kde by měl předat státní vyznamenání in memoriam zesnulému Ctiradu Mašínovi. Vadí mu, že Mašín ohodnotil Václava Havla slovy „to byl kretén pěstovanej estébákama“. Ctihodný pan farář Rejchrt je úctyhodná osoba a jeho slova mají váhu. Ovšem i Ctirad Mašín je úctyhodná osoba a jeho slova mají svoji váhu. Slovo tu stojí proti slovu. Jak se v tom vyznat?

Pan farář dobře ví, že je třeba jít pod povrch slov a pátrat po jejich významech. Ctirad Mašín patří k odbojářům té první generace, té, která doufala v možnost převratu a jejíž příslušníci život mnohdy riskovali a bohužel často i ztratili, ať na popravišti, anebo v poli. Tito lidé se nedívali na pozdější disent s obdivem. Vadilo jim, že jeho významnou část tvoří bývalí komunisté a nejednou ti, kteří komunismus pomáhali přivést k moci. Lidé s trestem smrti na krku, muklové z uranových dolů, lidé žalářovaní deset i více let pak říkali pozdějším vězňům svědomí „měsíčkáři“.

Když se pak režim v roce 1989 zhroutil, upínali velkou naději právě na Václava Havla. Na konci osmdesátých let byl Václav Havel vnímán jako krajní příklad protirežimní opozice. Existovala zde opozice zahraniční, rozdělená do několika proudů i generačních skupin podle toho, ze které emigrační vlny se rekrutovala. Ovšem pokud někdo doufal ve změnu pořádků, upíral pozornost na domácí scénu. Komunistická Obroda zaštiťovaná legendou Alexandra Dubčeka prezentovala reformní křídlo, kdežto Václav Havel se svým původem v prvorepublikovém podnikatelském prostředí tu figuroval jako alternativa s příkřejším konceptem, než jaký nabízela Obroda.

Po převratu jeho vstřícný postoj ke komunistům společnost překvapil, v jistém smyslu i zaskočil. Samotné komunisty překvapil příjemně. Zprvu vyděšení představou, že budou muset složit účty, velmi brzy pookřáli a narostl jim hřebínek do autenticky rudé podoby. Ovšem mnoho společenských skupin a osobností obrovsky zklamal a Mašínova slova nejsou ničím jiným než výrazem tohoto zklamání.

Různí lidé vyjadřovali své zklamání různě. Vzpomeňme na jiného úctyhodného muže, který víc než pozitivně vystupoval v dobách disentu, na obhájce disidentů JUDr. Milana Hulíka. Na začátku devadesátých let se podle mnohých svědectví snažil na Václava Havla působit, aby vyrovnání s komunisty nebránil. Narážel na mantru „je třeba se dívat do budoucnosti, a ne do minulosti“. Doktor Hulík vyjádřil své zklamání prostě tím, že se politického působení vzdal. Debaty o Mašínech se účastnil krátce po revoluci v televizním pořadu Arena, jedním z prvních svobodných pořadů tohoto typu. Divácké hlasování vyznělo s těsnou většinou v neprospěch Mašínů. V té době 30 procent občanů vnímalo Mašíny jako zločince, kteří si zaslouží potrestání. Autorita Václava Havla v té době mohla veřejné mínění ovlivnit. Zklamaný Hulík tedy odstoupil.

Mašína zklamal Václav Havel a zklamal ho i jeho vlastní národ – on sám se vnímal jako bojovník za svobodu a ve své vlasti byl a dodnes je veřejně označován za vraha. Proto si navykl mluvit, „jak mu zobák narost“. Proč by se měl ostýchat nazvat – jak nazval – člověka, který měl ve své době dost autority a dá se říci i moci, aby posunul vyrovnání s komunismem opravdu kupředu? Nazývat Havla kreténem spojeným s estébáky je nehoráznost. Ale řekl to člověk, který je označován za vraha, a to je nehoráznost o řád vyšší.

V naší zemi je asi jen jeden člověk, který by se k tomu měl vyjádřit, kdyby chtěl, a měl by chtít, protože jde o věc morální a ty on vždy kladl do popředí. Ten člověk je Václav Havel sám. Nečekám, že to udělá. K mlčení má mnoho důvodů. Především je to figura velkého formátu a hubaté poznámky, ať je pronesl kdokoli, jsou nejspíš pod jeho rozlišovací schopností. Jsou ale zde i důvody praktické. Musel by totiž rozkrýt svůj vztah k minulé éře. Pojem „vyrovnání“ lze vykládat různě, i jako narovnání či „konkurzní řízení“. V otázkách politických a státoprávních měl Václav Havel podobnou pozici jako Václav Klaus v otázkách hospodářských. Československo prostě byla komunistická země a komunistickou zemí do značné míry zůstává. Tuto skutečnost pochopil nejeden emigrant, který se po roce 1989 pokusil vrátit. Ti lidé naráželi v lepším případě na neporozumění, v horších případech na nenávist. Ano, Václav Havel mohl z titulu své autority hodně přitvrdit a patrně by mohl dosáhnout toho, aby ochranná známka „komunistická“ a „komunistický“ obrazně řečeno vypadla z rejstříku. Ale to asi bylo to maximum, čeho by dosáhl s výsledkem a dopadem těžko odhadnutelným. A jak je to s konfliktem slova proti slovu? Mašínova neuctivá slova jsou lidsky pochopitelná. Pronesl je člověk, který se pokusil o guerillu v době, kdy slyšitelnější část národa s jásotem vyhazovala čepice do vzduchu. V tomto kontextu je třeba lidsky vnímat i čin, který technicky vzato nese všechny rysy nelidskosti.

Válka je krásná jen na historických plátnech. Ve skutečnosti nikdy.

LN, 20.8.2011