Totalitní režim naštěstí vycházel vstříc svou mimořádnou háklivostí na sebemenší naši poťouhlost. Však to už bylo v nátuře o nirvánu vědeckého komunismu usilujících budovatelů, že přehlédnuta nezůstala sebemenší pitomost. Sovětský svaz, někdejší vzor („Ty obře, je nám s tebou dobře!“) nám poslouží příkladem: Lavrentěj Beria či Berija, léta veleben jako vynikající předák, krátce po vydání svazku encyklopedie s písmenem B byl přetransformován ve zrádce, špiona, vyvrhela a po zásluze odstřelen. Načež příjemci encyklopedie obdrželi poštou žiletku s instrukcemi tu původní stránku s již neplatným textem vyříznout a nahradit ji novým , na němž dotyčného padlého nahradily podrobné údaje o Beringově úžině. Příjemcům poručeno velebení bývalého znamenitého syna pracujícího lidu vrátit nakladateli. Žiletku si ale směli ponechat.

Zmizel Vlado Clementis z fotografie historických událostí Vítězného února 1948, a o dvacet roků poté z kolektivní fotografie byl vyzmizíkován Alexander Dubček, zbyla na ní jen jeho polobotka: navíc ovšem s důležitou výhodou, že na rozdíl od slovenského bratra soudruha Clementise ho neoběsili. Toliko se z něj stal non-person. Takto se ze sportovních zpráv vypařili světoví šampioni kraslobruslařka Ája Vrzáňová či tenista Jaroslav Drobný, existovat přestali nevhodní umělci, do stoupy putovaly svazky se jmény nevhodných.

Vládci byli alergičtí nejen na cokoliv psaného, ale i pouze prosloveného. Toho úsilí rušit zahraniční rozhlas! Kdysi jsem se dočetl, aniž ale měl možnost si ověřit pravdivost tvrzení, že výdaje na provoz rušiček byly větší než provoz veškerého zahraničního ideo-diverzního vysílání.

Pustil jsem se do pašování slova, namluveného na magnetofovové pásky. Něco tam provezli legální návštěvníci u těchto břehů a párkrát tak učinil americký diplomat, můj bývalý student, že v Praze zašel na příslušnou adresu a předal namluvené ideologické jedy a dotyční se nemuseli obávat, že jde o nastraženou estébáckou provokaci. Nechtěl jsem ale takové konexe příliš zneužívat, aby kvůli ní pak došlo k vypuzení ochotného diplomata ze země.

Pašovalo se všelijak. Nakladatelství 68 Publishers v Torontu manželů Škvoreckých vyprodukovalo za dobu své záslužné činnosti víc než dvě stovky knižních titulů. Dozvěděl jsem se, že jeden z mých výtvorů (Malá doznání okresního soudce)

způsobil smrt. Výtisk doputoval k plzeňskému dentistovi, jehož ale někdo udal a on se dostal do péče estébáků. Vyslýchali ho celou noc tak důkladně, že dostal smrtelný srdeční záchvat. Naopak dobře dopadl týž výtisk při převozu ze Švýcarska, kde si v něm listovala česká návštěvnice, univerzitní studentka, a zřejmě ji natolik zaujal, že si dala práci s vykucháním Leninova opusu Stát a revoluce, do jehož obalu zašila ideologicky podvratný spisek a při zpáteční cestě autem k Rozvadovu ho položila vedle sebe na sedadlo, aby pohraničníci si mohli okamžitě pohledem ověřit její správnou revoluční zakalenost. Bez problémů ji odmávli s přáním další dobré cesty.

V porovnání s velezloduchem Pavlem Tigridem jsem ovšem byl pouhý mraveneček, podvratně se snažící. Tigridova publikace Svědectví byla ta naše nejvýznamnější artilérie. Do zadrátované vlasti pronikala všelijak, docházelo k občasnému zabavení kontrabandu a případnému zatčení osob, pokoušejících se o dodávku. Režim připravoval velikánský proces s podvratnou disidentskou skupinou, do jejíhož čela mínil postavit výtečnou statečnou Jiřinu Šiklovou, ale v poslední své chřadnoucí fázi normalizace si již přece jen netroufl.

A my za větrem trestního postihu jsme se trošku všelijak snažili. Každý druhý měsíc jsem z Paříže obdržel zásilku, obsahující výňatky z textů Svědectví ve zmenšeném formátu 10 cm x 15 cm, kolem 50 stran na jemňoučkém papíru, a k tomu 150 adres v ČSSR, kam to odeslat. O této podvratné činnosti jsem už jednou (NP, 5.10.2004) psal a teď bych to chtěl poněkud rozkošatit.

Ke každému výtisku jsme přikládali toto sdělení:

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

Doufáme, že přiložený text Vás bude zajímat, je částí časopisu, který vychází zcela legálně v cizině, do ČSSR však může být dopravován jen způsobem, jímž se Vám tento list dostává do ruky. Vaši adresu jsme vyhledali náhodně a nepadá proto na Vás případná odpovědnost (před úřady) za to, že text pošta doručila. Ostatně podle čs. zákonů není trestné cokoliv si přečíst a žádný zákon také nenutí občana k odevzdání jakékoliv písemnosti. Navíc Všeobecná deklarace lidských práv, kterou čs. vláda podepsala, určuje (v čl.19.): „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo ... zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“

S přátelskými pozdravy Svědectví (Paříž).

Měl jsem k dispozici aspoň tisíc adres, pokaždé jsem odeslal oněch 150 výtisků, takže s příbýváním let jsem se dopouštěl pašování ideologických jedů v několikatisícovém počtu.

Expedoval jsem na úřady, ministerstva, dodával jsem České národní radě (Sněmovní 4), Ministerstvu průmyslu (Na poříčí 24), Ministerstvu kultury (Valdštejnská 10) a instituci kulturu ničící, totiž Úřadu pro tisk a informace (Revoluční 2). Obohacoval jsem redakce: Rudé právo (Na poříčí 30), ultrastalinská Tribuna (Olšanská 1), policajtský Signál (Hybernská 7), Obrana lidu (Jungmannova 24), Naše politika (Revoluční 5), Panorama (Hálkova 1), Vesmír (Vodičkova 40).

K distribuci mi zejména připadla východní Morava. V tehdejším Gottwaldově plno adres: Hygienická stanice (Havlíčkova 600), Klenoty (nám. Míru 178), Mototechna (Revoluční 42), Okresní rada ROH (tř. Úderníků), Knihovna pro mládež (25. února), Lidová škola umění (Leninova 107) a dalších ještě víc než tucet. Podobně tomu v Hodoníně: Okresní odborová rada (Palackého 52), Moravské naftové doly (Blažkova 50), Oblastní ústav geodésie (Fučíkova 288), Hvězdárna (Gottwaldovo nám.3), Československá strana lidová (Gottwaldovo nám.17), Hotel Grand (Gagarinova 6), Inseminační středisko (Murzinova 6) a další a další.

Zásoboval jsem hotely a restaurace. V pražské Nerudově ulici jsem měl tři:

U Kocoura, U Bonaparta a U dvou slunců. Na průmyslové giganty (s výjimkou Poldi Kladno) jsem nedosáhl. Spíš to byly podniky skrovnějšího rozsahu jako Stavoprojekt, 460 00 Liberec, Cihelny G. Klimenta, 664 42 Modřice u Brna, též Chirana, Drutěva, Drutechna, Dřevovýroba a také Čokoládovny Orion.

Početné jsem měl knihovny okresní a městské, na adresách jako Havlíčkův Brod, Ledeč nad Sázavou, Chlumec nad Cidlinou, Nový Bydžov, Chrudim, Choceň, Jičín, Litomyšl, Náchod, Nová Paka, Police nad Metují, Pardubice, Přelouč, Rychnov nad Kněžnou, Lomnice nad Popelkou, Dvůr Králové nad Labem, Ústí nad Orlicí, Semily, Turnov, Trutnov, Vrchlabí.

Mezi pražskými adresáty mi tu dominovalo víc než 100 jmen začínajících písmenem B – plno doktorů, docentů a profesorů. Ale ani prostý lid se neopomíjel: jak se mi tam asi dostala Jiřina Sýkorová, Smíšené zboží Psohlávky, 691 85 Dolní Dunajovice?

Na seznamu jsem měl zvlášť kované kádry: Josef Turner, předseda ZO KSČ, Plastimat, Tachov; Jiří Pastyřík, předseda CV KSČ, JZD Rudý říjen, Hořešovice, okr. Kladno, předák Jan Mikulka, Darkov – Důl 1. máj, Karviná.

Co ale činit k podpoře pravděpodobnosti, že naše podvratné úsilí se bude aspoň zčásti dařit? Odmítal jsem použít obdržené samolepky a adresy psal rukou. Měnil jsem přitom pero i písmo. Neposílal jsem obálky ze stejné pošty, nestrkal je do téhož kastlíku. Vypomáhali mi někteří studenti, zrovna cestou do svých domovů v New York City, vzdálenost to aspoň 300 kilometrů. Pravidelně každý druhý měsíc jsem jezdil do Kanady na schůze redakční rady ideologicky podvratného časopisu Západ, na jehož tvorbě jsem se podílel. K hranici u Niagáry to z domova mám rovněž nějakých 300 kilometrů. Tedy jsem cestou po částech zásilky expedoval. Pravidelně se zastavil v Corningu, proslulém svým muzeem skla, kde pravidelně vystavují čeští tvůrci, a v městě s dívčím jménem Elmira, kde je hrob Mark Twaina, též adresa někdejšího koncentráku na pochytané bojovníky poražené konfederace z doby občanské války a nyní stále fungujícího velkého vězení (z něhož nedávno při pokusu o úprk jeden kriminálník vypadl z okna, pošramotil se a promptně zažaloval stát pro nedbalost v pokusu mu včas zabránit. Nevím, jak soud dopadl, ale podle toho, jak si počíná zdejší justice, vůbec bych se nedivil , kdyby mu byla přiznána milionová náhrada škody).

Neodolával jsem vymýšlet si poťouchlé zpáteční adresy. Když adresátem byl JUDr. Otakar Baláš (Náměstí Hrdinů 9, Praha Pankrác), tvor hodně bolševický, který jako autor se specializoval na protistátní zločiny a trest smrti, Svědectví obdržel s adresou odesilatele „Friends of Capital Punishment Association, Soledad, California“; Svaz učitelů tance (Palackého 28, Mladá Boleslav) takto obohatilo „Fred Astair Studio, Lame Springs, Montana“, s profesorem Rudolfem Bártou, Mičurinova 5, Praha, komunikoval „Lysenko Institute of Irrational Results, Lexington, Kentucky“, Dr. J. Bejčkovou (Za Hládkovem 4, Praha) zásoboval „Progressive Breeding, Inc., Bullock Ave, Laramie, Wyoming“. Bohumil Bek, sídlící v ulici Souběžné, inspiroval vznik virtuálního korespondenta „Parallel Interest Enterprise“.

Na adresy značných normalizátorů docházely obálky s adresami jako „Pax Association Despicables“ a hodněkrát se opakovalo jméno předsedy Komunistické strany USA: Gus Hall, jeho neexistující výzkumný institut, adresou na těch nejluxusnějších buržoazních lokacich jako Bel Air, Beverly Hills, Palm Springs či West Palm Beach. Rovněž jsem neopomněl Angelu Davisovou, milovnici všeho pokrokového sovětského.

Kolik těch podvratností k adresátům dorazilo? Pídil jsem se po odhadech a zpravidla se dozvídal, že zhruba polovině všech zásilek se podařilo proniknout do zadrátovaného světa.

Dnes takové povídání musí připadat mladé generaci jako něco neskutečného, surrealistického, směšného. Jenže tehdy, garantuji šťastlicům zmeškavším ony hanebné časy, moc legrace v tom nebylo.

A jak vývoj spěje, příliš bych si netroufal garantovat, že ony směšnosti s dost potupným, mnohdy až tragickým dopadem by se již nemohly opakovat.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče