Čeští politici předvádějí většinou spíše schopnost se nedohodnout než schopnost se dohodnout. Proto bylo vyjednávání o programu trojkoalice příjemným překvapením. Chci se zastavit u jednoho bodu programu.
Nová vláda chce provádět prorodinnou politiku a chce usilovat o to, aby zaměstnání (kariéra) ženy nebyla v napětí s životem rodiny.
Otázkou ovšem je, zda je něco takového možné. Chci se nad touto otázkou blíže zamyslet.
Otevřít tuto otázku ovšem není jednoduché. To, co napíšu, vyvolá vlnu nesou-hlasu. Rád bych, aby bylo hned od počátku jasné, že nepovažuji ženu za méněcen-nou. Nemyslím si, že je hloupější než muž. (Ty, kdo mne neznají, chci upozornit, že jsem před pár lety sepsal knihu o emancipaci žen. Ta snad dostatečně dokazuje, že ženy nijak nepodceňuji. Knihu je možno dostat ve velkých knihkupectvích - např. u Kanzelsbergera, nebo v knihkupectvích církevních. Plný název zní "Emancipace žen v církvi?".)
Nepochybuji o tom, že ženy mohou být špičkovými vědeckými pracovnicemi, že mohou získat Nobelovu cenu v kterémkoli oboru, že mohou být stejně dobrými političkami jako muži atd.
Naopak si myslím, že muž nemůže něco, co může žena. Muž nemůže rodit a kojit. Péči i o ty nejmenší děti jistě zvládne, ale jsem přesvědčen, že ne tak dobře jako žena. Až s rostoucím věkem dítěte se schopnosti muže a ženy pečovat o dítě vyrovnávají.
Jsem ale rovněž přesvědčen, že chodí-li oba rodiče "do práce" v době, kdy jsou děti malé, rodina nerozvine svůj plný potenciál. Přiznám bez mučení: Myslím si, že když jsou děti malé, je lépe, když je s nimi maminka doma.
Jsem už předem připraven na námitky: "Ty si teda myslíš, že žena má být uvázaná u plotny!" Ach, kolikrát jsem tuto větu slyšel?! Přitom jsem "plotnu" nikdy nezmínil. Tam, kde jsem mluvil o zdravém vývoji dětí, reagují moji oponenti zpravidla na jakousi pomyslnou "plotnu".
Zamysleme se, proč se tato námitka ozývá. Mám za to, že ten, kdo ji vznáší, chápe péči o rodinu především jako péči o žaludky jejich členů. Bylo-li by tomu tak, pak by ta "plotna" snad ještě dávala smysl.
Je za tím ale ještě cosi hlubšího, nebezpečnějšího a hrozivějšího. Je za tím nevyslovené přesvědčení, že rodit děti, pečovat o ně a vychovávat je je něco méně-cenného - něco, co prostě v žádném případě nemůže ženu naplnit tak, jako profesi-onální kariéra.
Místo toho se odvážím tvrdit, že rození dětí a péče o ně patří k tomu nejvyš-šímu, čeho je člověk schopen a co je mu Bohem svěřeno. Dokud si budeme myslet (a týká se to jak mužů, tak žen), že se jedná jen o jakési nutné zlo, jemuž je lepší se vyhnout, pak se nemůžeme divit, že naše civilizace, v mnoha ohledech tak rozvinutá, vymírá. Jelikož největším soupeřem západní civilizace je civilizace islámská, která má ze všech civilizací nejvyšší natalitu, nemá západní civilizace příliš mnoho šancí. Ani ne tak kvůli blízkosti islámských států, jako spíše kvůli přítomnosti silných islám-ských menšin s vysokou natalitou přímo v západních zemích.
Někteří lidé se utěšují tím, že s rostoucí "kvalitou života" a hospodářským roz-vojem bude natalita v islámských zemích klesat. Mám obavy, že se jedná o útěchy plané, nehledě na to, že zpravidla nebývá zodpovězena otázka, čím se ona kvalita měří. Ti, kdo se snaží vidět nízkou natalitu jako něco pozitivního, budou asi mluvit o "úrovni vzdělání"; ve skutečnosti si pod "kvalitou života" většina příslušníků západní civilizace představuje materiální blahobyt a sociální stát, jenž z většiny občanů snímá břímě péče o sebe samotné a umožňuje jim rozhodovat se jen ve věcech, v nichž se skutečně rozhodovat sami chtějí (např. jestli pojedou na dovolenou do Chorvatska či do Španělska).
Vraťme se k "prorodinné" politice, o níž hovoří trojkoalice. Jistě, snaha vyjít pracujícím matkám vstříc je chvályhodná. Určitě se rovněž nic nezkazí tím, zapojí-li se otcové víc do výchovy dětí. Základní problém naší západní civilizace se tím ovšem nijak neřeší. Je toho příliš málo, příliš pozdě. Bůh to prostě na světě zařídil tak, že sobecké společnosti, jejíž členové se upjali na individuální slast, po čase vy-hynou.

Stránky autora: Dan.Drapal.org