Z různých výzkumů veřejného mínění a statistik u příležitosti výročí revoluce mne zaujal jeden údaj: Těch, kdo soudí, že jsme se nevyrovnali s dědictvím komunistické minulosti, je nejvíce mezi mladými lidmi. Více než mezi lidmi střední generace nebo mezi seniory.

Vyvolává to poněkud paradoxní pocity. Na jedné straně lze konstatovat, že přes veškeré odlišnosti jsme na tom podobně jako Německo po druhé světové válce. Musela nastoupit nová generace, která téma vyrovnání se s minulostí otevřela. A nakolik mohu soudit, Španělé se podobně vyrovnávají s frankistickou minulostí, Chilané s vládou Pinochetovou, Argentinci s dobami vojenské diktatury.

Na druhé straně se nelze zbavit pocitu, že mladí, kteří jsou - právem - nespokojeni s vyrovnáním se s minulostí, mohou těžko některé věci pochopit. Těžko jim vysvětlit všudypřítomný strach, který vedl tisíce lidí k podpisu anticharty či závazku spolupráce s StB.

K osobnímu vyrovnání se s minulostí těžko někoho nutit. Jen mám smutný pocit, že církve příležitost, která se počátkem devadesátých let nabízela, veskrze nevyužily. Vrhá to dlouhý stín i na dnešní věrohodnost.

Jedno bychom ale udělat mohli: Mohli bychom mluvit o hrdinech - a brát si z nich příklad. Nedávno jsem strávil celý den v Památníku holocaustu (Jad vašem) v Jeruzalémě. Jedna z věcí, které mne zarazily, byla, jak bylo naprosto nepředvídatelné, kdo bude kruťas a kdo hrdina. Velitelé a strážci koncentračních táborů se rekrutovali ze všech vrstev společnosti - z rodin bohatých i chudých, vzdělaných i nevzdělaných, z prostředí katolického i evangelického. Totéž ovšem platilo o těch, kteří se uprostřed toho běsnění projevili jako hrdinové lidskosti a kdo schovávali a za cenu nasazení vlastního života uchránili před smrtí židovské děti.

Že by za to mohly nějaké geny? Na to zapomeňte! Vezměme vážně, že jsme bytosti schopné morálního rozhodnutí.