SPOLEČNOST: Sám sobě prorokem
Tato prorocká slova v rozhovoru s A. J. Liehmem vyřkl na počátku roku 1968 Václav Havel. Jejich platnost měl o dvě desetiletí později prověřit vlastním osudem, a potvrdit tak i jejich nadčasovost a to, že se nevztahovala pouze k autorům „předchozích generací“. Na sklonku roku 1989 se nechal Havel –ač to dodnes pod svou oblíbenou maskou skromnosti popírá, vcelku vehementně o to usiloval - zvolit československým prezidentem (a pak ještě jednou), po rozpadu státu se nechal zvolit prezidentem českým (a pak ještě jednou). S krátkou přestávkou vydržel v prezidentském úřadu bezmála třináct let.
Havlovy úspěchy se omezují převážně na symbolickou rovinu, zato v praktické politice je jeho dráha lemována celou řadou porážek a proher. Jeho současným povoláním, jemuž se věnuje s velkým nasazením, je „bývalý prezident“ – má na to v Praze dokonce i svou kancelář. Spisovatelství se rozplynulo kamsi do nenávratna, o čemž svědčí jeho kniha Prosím stručně, kompilát poskládaný z rozhovoru, osobních vzpomínek a prezidentských vzkazů podřízeným proměněných v klípky. Přislíbené divadelní hry se stěží někdy dočkáme, nebude-li chtít Havel vystavit všem na odiv ztrátu svých tvůrčích sil. Neboť spisovatelé, kteří překročili tuto hranici, se nakonec tak spoutali, že z nich nejsou ani dobří politikové, ani dobří spisovatelé.
Život si s námi hraje ještě víc než jeden bývalý dramatik.
