S mým zetěm Robertem jsem navštívil úřad. Důvod byl prostý. Zeť by byl rád trvale hlášen v domě, kde bydlí spolu se svou ženou, tedy mou dcerou a svou dcerou tedy mou vnučkou. Shodou okolností majitel domu jsem já. Tudíž je třeba mého souhlasu. Tahle věc se vyřizuje na obecním úřadě či jak se to správně říká, já tomu říkám pořád Národní výbor. On byl trochu nesvůj, já ne. Znám to tam. Nečeká se skoro vůbec, přijdete, zmáčknete puntík na mašince, ta vám přidělí číslo a pak jen chvilku čekáte a koukáte, kdy vám naskočí to vaše.

„Raději se zeptáme,“ mínil Robert, když jsme vešli. V informacích byly dvě dámy, nabídly nám svatební koláčky a obložené chlebíčky a vysvětlily, že máme vejít, zmáčknout puntík, mašinka že přidělí číslo a pak jen chvilku počkáme, až nám naskočí to naše číslo.

Tak se i stalo. Přišli jsme k úřednici. Byla velmi ochotná. Robert jí podal papíry, ty přechovává moje dcera, která zdědila pořádkumilovnost po matce. Mně by je nesvěřila.

„Tohle ale je osvědčení o pozemku. Vy potřebujete výpis z katastru týkající se domu,“ řekla úřednice. No ovšem, Robert nechce být trvale hlášen pod smrkem na zahradě. Chce bydlet uvnitř. „Musíte jít na katastr.“

Teď jsem zesinal já. Jít na katastrální úřad, to je skoro tak děsivá představa, jako jít na pražský dopravní inspektorát, který je výkladní skříní arogance a neschopnosti státu, neúcty k občanovi kombinovaná s nehoráznou drzostí, jelikož takzvané služby tam poskytované jsou mastně placené.

„Ale ne,“ pravila úřednice, když si všimla barvy mé tváře. „Jděte tady kousek chodbou. Tam je Czech POINT.“

To je místo, kde má občan komunikovat s úřady, konkrétně tedy je možno tam získat výpis z katastrálního úřadu a z obchodního a živnostenského rejstříku. Byli jste někdy na obchodním rejstříku? To je skoro takový humus jako dopravní inspektorát, jen se tam míň čeká. Dají vám tam i výpis z trestního rejstříku. Byli jste si někdy pro výpis z trestního rejstříku? To se skoro takový humus jako výpis z obchodního rejstříku.

Šli jsme tedy do Czech POINTu. Taky tam byla mašinka s puntíkem, taky nám přidělila číslo, to se rozsvítilo okamžitě. Přišli jsme k okénku, vyložili, co chceme. Paní za okénkem byla vlídná, chtěla vědět to a pak zas tamto, naklepala to do počítače, za minutu tiskárna vyplivla výpis na dvou listech, ona je sešila, přelepila, opatřila přelepku kulatými razítky z obou stran, Robert zaplatil a šli jsme zpátky k té paní co vydává občanky, nemuseli jsme už čekat, šli jsme rovnou...

Ano, zní to přinejmenším nezvykle. Pocity mám smíšené.

Jsem samozřejmě rád, že to tam takhle dopadlo, jenže do novin se smí psát jen nadávání! Kdo to jakživ slyšel, aby někdo napsal, že se mu líbilo na úřadě a že to tam fungovalo a byli tam na něho slušní (pokud to není úřad, dejme tomu, finský a vyprávění má pointu „a vidíte, ve Finsku to jde a u nás je to humus“). Vždyť si všichni budou myslet, že jsem padl na hlavu a budou mi říkat, no jo, to je náš Neff Point!

No, snad mě od posměchu nad chválou úřadu zachrání moje kvalifikované nadávání na dopravní inspektorát. Tam (přinejmenším v Praze) je to humus a zdeúřední buzerace na entou, líčením tamních poměrů bych mohl popsat půl tuctu Posledních slov!

Tak zas někdy jindy.

LN, 21.1.2008