Ruský prezident Putin vyměnil premiéra, což je nepochybně předvolební tah, neboť ten odvolaný - pardon, odstoupivší - rozhodně nevejde do dějin jako rozhodný a samostatný muž. Byl tak málo výrazný, že si z několika mých přátel, mezi kterými jsem provedla letmý test, zapamatoval jeho jméno jen jeden. Nechme ho tedy odejít bezejmenného. Kupodivu pan Putin novým premiérem nejmenoval bojovného Sergeje Ivanova, jak bych byla očekávala, ale někoho jiného. Nejspíš ví, co dělá. A také Rusové vyzkoušeli novou bombu úžasné síly, kterou se skromností sobě vlastní nazvali „otcem všech bomb“.

Připomnělo mi to úvahy o americkém radaru v Brdech. Prý je proti jeho stavbě jedenapadesát procent občanů. Tedy dotázaných občanů. Moc to nechápu, ale zřejmě je to důkaz, že se Česko zařadilo do Evropy, která je pozoruhodně protiamerická. V tom se moc neliší od militantních proudů muslimského světa: sice jsme ještě nedospěli tak daleko, abychom Spojené státy veřejně označovali za Velkého Satana, ale to bude nejspíš tím, že politická korektnost je v české kotlině na vzestupu (tedy pokud nejde o domácí politiku, o té se naopak hovoří bez servítků).

Trochu to připomíná udatný boj, který - z velké části za sovětské peníze - sváděla na začátku osmdesátých let evropská mírová hnutí. Letáky, demonstrace a miliony občanů v ulicích západoevropských měst bojovaly proti rozmístění amerických raket. Sovětské SS-20, které na ně mířily, jim nevadily: někdo s tím mírem začít musí, tvrdili jejich mluvčí. Západoevropské vlády však věděly, k čemu jsou Spojené státy dobré, a rakety rozmístěny byly. Povrchní pozorovatel by byl musel usoudit, že to mají vlády spočítané: kupodivu však ve volbách, které přišly v řadě zemí právě v tu dobu, rozhořčení občané vlády nesvrhli a neprosadili svou. Naopak. Zvolili je znovu. Ukázalo se, že voličů, kteří nevyšli do ulic, ale vyrazili k volebním urnám, bylo víc než těch, kteří se zastávali jejich práva nebýt chráněni proti sovětským raketám. Příklad je to poučný a pro českou vládu poměrně povzbudivý.

Historie se samozřejmě nikdy neopakuje stejně, ale přece jen bychom snad nemuseli uvažovat jako mírová hnutí v osmdesátých letech. Usáma bin Ládin nedávno prohlásil, že by se Americe dalo odpustit, kdyby se obrátila na islám. Podobně je tomu i s Evropou. Kdybychom uznali Alláha za jediného pravého Boha a zavedli právo šaríja se vším, co k němu patří, nic by nám nehrozilo. Obávám se však, že by se to podbrdským starostům, kteří založili spolek proti americkému radaru, taky nelíbilo. K uctívání Ježíše Krista je přece jen nikdo nenutí a české zákony jsou proti právu šaríja slabý čajíček.

Představa světa bez válek a s rozpory, které marxismus označoval za neantagonistické, je jistě kouzelná, leč ohlédneme-li se na dějiny lidstva, nejeví se příliš reálnou. Země tak malá, jako je naše, sotva může obstát bez silných spojenců. Pokud jde o to, kteří by to měli být, nemohu než opakovat slova Jiřiny Šiklové, že se raději budu mýlit s Amerikou, než mít pravdu s Vladimirem Putinem.

LN, 14.9.2007