V sousedství našeho domu, kde jsem prožil druhou polovinu dětství a podstatnou část mládí, bydlela rodina, jejíž otec byl pro mne prototypem novodobého aristokrata. Vždy elegantně oblečen, dokonale upraven a příjemně navoněn kráčel ulicí; zhusta do něj byla zavěšena stejně vkusně oděná manželka – oba působili jako pár ze starých dobrých časů první republiky.

Můj tatínek, který s nimi komunikoval častěji, mi prozradil, že onen pán je „starý baťovec“. Už si nepamatuji, jestli ve Zlíně pracoval před válkou nebo „až“ za protektorátu; vím jen, že za totality byl vedoucím obchodu s obuví. Ztělesněný mužský půvab, živoucí důkaz, že ani za socialismu, jak tomu zřízení komunisté říkali, se z člověka nemusí stát plebejec, ale může si zachovat prostou lidskou vznešenost, byť v prostředí, jež „buržoazní“ noblese dvakrát nepřálo.

Pak jednoho dne, zřejmě cestou na nákup, padl na chodníku – a zůstala po něm jen vzpomínka. Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, proč právě tomuto člověku nebyly dopřány důstojnější poslední okamžiky pozemské pouti. Přiznám se, že na nic, co by se podobalo smysluplné odpovědi, jsem nepřišel.

Podobné pocity jsem měl v neděli 18. ledna 2009, když jsem s rudou růži, přizdobenou černou stuhou, stanul na ulici Československé armády v pražských Dejvicích, vedle vchodu do budovy, v níž sídlí ochranná organizace OSA.

Tak tady se to stalo, zde Janu Kaplickém dohořela svíčka života ...

Místo nebylo možné přehlédnout, jak je zřejmé z přiložených fotografií. Na fasádě portrét světově proslulého architekta a květinové dary. Přidal jsem v pokoře před velikostí tohoto muže tu svoji a promítl si svůj vztah k němu a zejména k jeho návrhu Národní knihovny. Neboť obojí představuje dvě ramena jednoho a téhož svícnu, vah či spojitých nádob.

Přiznám se, že mi nějaký čas trvalo - a nestydím se za to - , než jsem Kaplického projektu porozuměl. Dlouho jsem o něm přemýšlel, až jsem nakonec vybojoval svůj osobní vnitřní boj a došel k přesvědčení, že chci, aby „blob“ Na Špejcharu stál. Na svých webových stránkách Lubomírovy Listy jsem se 18/10/2007 veřejně přihlásil k textu petice podporující realizaci této stavby a nadále si přeji, aby se tak stalo.

Jan Kaplický byl v mých očích velkým Čechem, takovým, jakých si moudří lidé v moudrém národě váží. Nicméně nerozumím pokusům vyzískat z jeho náhlé smrti politický kapitál – takové věci se ve slušné společnosti nedělají. Za zcela neadekvátní považuji přirovnání jeho údělu k osudu Karla Čapka v roce 1938; příběhy obou významných tvůrců jsou zcela nesouměřitelné. Ano, proti Kaplickému byly vedeny útoky, dokonce z nejvyšších míst, ale to jen vypovídá a malosti těch, kdo se k nim snížili. Problémem je něco jiného. Že těmto mocenským, byť laickým názorům bylo nasloucháno víc než je v racionálně fungující společnosti zdrávo. Takto prezentované názory jsou ale nedílnou součástí demokracie a nelze z jejich samotné existence dovodit, že Kaplický byl jimi uštván. On zajisté dobře věděl, že nese kůži na trh. Dodejme, že na trh nikoli západní, ale postkomunistický. Se vším, co s tímto pojmem souvisí.

Jako u výše připomenutého „starého baťovce“, i tentokrát se ptám, proč musel velký architekt odejít ze života právě tímto způsobem? A také tentokrát to pro mě zůstává velkým tajemstvím.

Vím ale, na co jsem hrdý: že mluvím stejnou mateřštinou jako gentleman Jan Kaplický.

Stejskal.estranky.cz