Jsem na recepci, kde je i několik doktorů. Jeden z nich hovoří o předepisování nějakého léku na nějakou nemoc. Vstoupím do jeho řeči, rozpovídám se o jím navrhované léčbě a vysvětluji mu, v čem je jím navrhovaný postup mylný. Tvrdím mu, že nepochopil nejdůležitější použití léku. Jeho analýza vedlejších efektů je absurdní. Trpělivě vysvětluji ostatním posluchačům, jak je doktor mimo.

Tato příhoda se pochopitelně nikdy nestala. Ovšem na mnoha recepcích jsem slyšel doktory, jak mě přesvědčují, že minimální mzda je dobrá pro lidi s nízkými příjmy, že jim zvyšuje výdělky, aniž by se snížila zaměstnanost. Pamatuji si spoustu doktorů, jak mi trpělivě vysvětlovali, že jsem nepochopil trh s energií, že na něm neexistuje konkurence, že je ovládán chamtivými nadnárodními ropnými koncerny, které svévolně zvedají cenu benzínu a jen občas ji sníží, aby maskovali svoji schopnost se na nás nekale obohacovat.

A v tom je ten rébus: Jak to, že se lékaři cítí často kompetentní hádat se s ekonomy, zatímco ekonom by se nikdy nepustil do polemiky o lékařských záležitostech?

Nabízí se prosté vysvětlení. Možná si doktoři více než ekonomové myslí, že dokážou porozumět světu kolem nás. Drží moc nad životem a smrtí, což jim asi dodává sebedůvěry k občasnému intelektuálnímu přesahu do jiných oborů. Na této hypotéze by mohlo něco být, ale pochybuji, že by se nějaký doktor pouštěl do sporu se stavebním inženýrem na téma stabilita mostní konstrukce nebo by chtěl uvádět na pravou míru závěry jaderného fyzika o štěpné reakci.

Pravdou je spíš smutnější vysvětlení: Doktoři (a spousta dalších profesí) nepovažují ekonomy v mnoha ohledech za věrohodný zdroj poznání. Dřív jsem si myslel, že je to nevyhnutelný osud společenských věd oproti vědám exaktním. Nepřesnost ekonomie má bezpochyby vliv na míru důvěry, s níž na nás veřejnost hledí ve srovnání s vědci spolehlivějších disciplín, jakými jsou například fyzika či chemie.

Nepochopení ekonomie

Nedávno jsem ale dospěl k závěru, že existuje fundamentálnější nepochopení. Toto nepochopení se týká základní podstaty ekonomické vědy. Začal jsem si uvědomovat, že většině lidí, včetně inteligentních a vzdělaných, chybí byť minimální ponětí o tom, co vlastně ekonomové zkoumají a jak může ekonomie přispívat k pochopení světa kolem nás.

Poprvé mě to napadlo jednou v letadle, když se mě žena na sousedním sedadle zeptala, čím se živím. Řekl jsem, že píšu učebnice ekonomie. Škoda, že tu není manžel, odpověděla. Miluje knihy o akciových trzích. Chtěl jsem odpovědět, že jsem rád, že nechala manžela doma, protože mě knihy o akciových trzích ani trochu nezajímají. Udržel jsem se, ale uvědomil jsem si přitom něco, co se mi pak potvrdilo v mnoha rozhorech s řadou inteligentních a vzdělaných lidí – většina lidí si zkrátka myslí, že ekonomie má co dělat s osobními financemi nebo s akciovým trhem. Přinejlepším vám lidé řeknou, že ekonomie jsou ty makroveličiny jako HDP a inflace. Většina ne-ekonomů považuje tato témata za nesrozumitelná či nudná. Není se tedy co divit, že většina lidí nechápe, že se ekonomie zabývá tím, co Alfred Marshall nazval „běžným chodem života“ (ordinary business of life). Tato „mikro“ stránka ekonomie, stránka, která se zaměřuje na lidské chování na úrovni jednotlivce či skupin, byla v očích lidí potlačena pod záplavu zpráv ze světa financí, akciových trhů a úrokových měr.

Část tohoto problému můžete vidět, když v rozhovoru s ne-ekonomy zmíníte slovo „trhy“. První, co posluchače napadne, jsou finanční trhy – místo poněkud abstraktního ekonomického pojmu prostoru, na němž prodávající a nakupující směňují statky a kde se utvářejí ceny.

Co se musí změnit?

Co tedy můžeme udělat, aby ne-ekonomové pochopili, o čem ekonomie opravdu je? Jednoduchá odpověď zní: učit více lidí ekonomii. Ale je to jako Hlava XXII. Dokud budou mít lidé představu, že ekonomie je o finančních trzích, a pokud je nuda přepadá už jen při pomyšlení na přednášku o finančních trzích, tak to fungovat nebude. Už ten název – ekonomie. Kdo by to chtěl studovat?

Že by snad pomohlo vymyslet pro ekonomii atraktivnější pojmenování? Nějaké, které by bylo na hony vzdálené slovu, které u lidí asociuje finanční trhy? Když se mě teď lidé ptají, čím se živím, už neříkám „učím ekonomii“. To zabíjí jakoukoliv další konverzaci – leda, že jste zrovna narazili na nadšence do akciových trhů.

Začal jsem tedy říkat, že se zabývám studiem lidského chování. Většina lidí ale pak myslí, že jste psycholog. Tak teď říkám, že vyučuji spontánní řád. Místo aby tím rozhovor skončil, lidé se většinou ptají, co to je. To dává šanci na stručný výklad neviditelné ruky Adama Smithe nebo teorie tržního využívání informací Friedricha Hayeka.

Můj nápad hovořit o spontánním řádu je jen jedním ze způsobů, jak zlepšit reputaci vědy, kterou George Stigler nazval královnou společenských věd. Většina čtenářů tohoto časopisu ví, že ekonomie je více než jen o finančních trzích a úrokových mírách. Pokud tedy máte nějaký nápad, jak zlepšit obraz ekonomie v očích veřejnosti, napište mi do redakce. Třeba Váš nápad s úspěchem využiji na některé příští recepci nebo mě inspiruje k napsání dalšího článku.

Autor je profesorem ekonomie na Univerzitě George Masona. Vyšlo v časopise Freeman, Ideas on Liberty, January 2004.

Překlad Petr Mach

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce