Probudil jsem se do slunečného jitra, otevřel okno a zhluboka se nadýchl chladného voňavého vzduchu. Zapnul jsem rádio: krom jedné ucpané dálnice a zemětřesení v daleké asijské zemi se zase nic neděje.

Čekal mě další obyčejný den. Nebylo před volbami. Politici dělali svou práci, za niž byli slušně placeni, a nikoho nad obvyklou mez nezatěžovali svými spory. Jména vládních ani opozičních činitelů většina lidí neznala a ti, kdo je znali, se o nich spolu běžně nebavili. Byla tu přece celá řada zajímavějších témat ke konverzaci, například sport, sex nebo počasí.

Vypnul jsem rádio s ukolébávajícím pocitem, že mi v dohledné době – vyjma obligátní ozónové díry a tajících ledovců – nic nehrozí. Nikdo mě nestrašil totalitními sklony jedněch, hrozící policejní diktaturou druhých ani jakýmsi Vítězným únorem. Všechno bylo tak klidné a uměřené, až to zavánělo nudou. Řekl jsem si: takhle nějak se asi cítí Švýcaři, kteří se jednou za pár let lehce vzruší celonárodním referendem o vstupu do Evropské unie a nakonec se vždy rozhodnou, že nikam nepůjdou. Co by tam taky dělali: tahle organizace znamená neúnosně mnoho rozhodnutí přicházejících shora a na to oni nejsou zvyklí.

Probudil jsem se do mlhavého rána; to první probuzení byl jen takový trochu za vlasy přitažený sen. Samozřejmě že máme zase před volbami a schyluje se k další osudové bitvě mezi tábory modrých a oranžových.

www.danes.cz