Americká média nás nutí věřit, že nesvobodní byli jen černošští otroci. Naše média nám naši minulost nepřipomínají, přitom i marxismus leccos o nevolnictví tajil...

Od začátku roku 2021 s napětím čekám, jestli budou naše média věnovat aspoň trochu pozornosti letošnímu výročí zrušení nevolnictví. Je to paradox. Z USA k nám doléhá sténání novinářů, kteří se tváří, že je právě teď velmi trápí, že před 240 lety bylo v Americe otroctví. U nás zdá se některým novinářům a historikům nedochází, že ani my jsme před 240 lety nebyli svobodní, a přebírají americkou rétoriku, přičemž v extrémních případech dokonce tvrdí, že čeští nevolníci vykořisťovali americké otroky (viz ostudný rozhovor antropoložky Markéty Křížové v Deníku N, nebo morální výčitky pana Šorma v časopisu Dějiny a současnost). Ve snaze ospravedlnit současnou cancel culture nám američtí novináři prodávají i představu, že pokrok – upřímně míněný – může spočívat jen v zakazování a rušení něčeho. Pod vlivem staršího marxismu (a socialismu) nám Američané také znovu vrátili představu, že příčinou útlaku byla „přehnaná ochrana soukromého vlastnictví“.

Proč osvícenci zavrhli nevolnictví?

I naše zrušení nevolnictví vycházelo z osvícenských filantropických motivů, ale neprosazovali ho žádní nezávislí „abolicionisté“, nýbrž státní úředníci a univerzitní učitelé kameralistiky. Bylo totiž spojeno s ekonomickou úvahou, že svobodná práce bude efektivnější než nucená práce nevolníků. Což není v rozporu s láskou k lidem. Krásně to vyjadřuje komplexní reformní projekt guberniálního rady Franze Antona von Blanc z prosince 1772, který byl jednou z reakcí na český hladomor – další zapomenutou katastrofu. O nevolnictví zde říká:

„Nevolnictví je v rozporu s pílí čili bohatstvím a tento rozpor dokazuje každodenní zkušenost, protože píle a blahobyt u národů, kde jsou všichni ostatní bohatí, se chová dle míry jejich obvyklé svobody; a že nevolnictví, tato ostuda našeho věku, ošklivá utlačovatelka všech občanských ctností, stačí sama o sobě na to, aby zničila boháče a navěky pošpinila jméno panovníka, který ji strpí. Ano, je to věčná pravda: dokud může oráčovi, coby nejnutnějšímu a nejužitečnějšímu občanovi, dát jeho spoluobčan 50 ran holí, aby ho ukáznil – v tisících případech to závisí jen na sobectví, lakomství, vášni či krutosti jeho pána či úředníka – do té doby bude rozkvět státu jen přízrak, který nikdy nedostihneme.“

Tento rozsáhlý projekt pana von Blanc byl v podstatě základem josefinských reforem. Vše, co Josef II. postupně dělal, zde uvidíte ve vzájemných souvislostech i s motivací. (Celek jsem vydal v Opera Historica 2015, Nr. 2, s. 284-285, je to ovšem v němčině. Česky to ještě nikde nevyšlo.)

Rozhodnutí padlo na jaře 1781

Josef II. vyjádřil rozhodnutí k provedení klíčových reforem na jaře 1781. O zrušení nevolnictví, vyhlášení tolerance a osvobození Židů rozhodl v neveřejných rozkazech, které směřoval úřadům v dubnu a květnu 1781. Veřejně byly všechny vyhlášeny až na podzim, jelikož mezitím vykonal panovník cestu do (rakouské) Belgie. Po návratu to pak šlo ráz na ráz.

Ty jarní rozkazy vysvětlují i ideovou motivaci. To mi připadá důležité, protože v našich učebnicích se josefinské reformy líčí, jako by šlo o nějaké bezduché úřední úkony. Jako by habsburská monarchie existovala v nějakém ideovém vakuu, které bylo izolováno od osvícenské Evropy. V rozhodnutí o zrušení nevolnictví z 23. 4. 1781 píše Josef II.:

„To, že všeobecné zrušení nevolnictví v těchto královských českých zemích a zavedení umírněného poddanství po vzoru našich rakouských zemí, by mělo užitečný vliv na zdejší kulturu [tj zemědělství] a industrii, že i Rozum a Láska k lidem se za tuto změnu samy přimlouvají, nemůže po zralé úvaze podlehnout žádné zdůvodněné námitce.“

Zdůvodňoval to tedy láskou k lidem (filantropií) a rozumem, čímž reagoval na výše zmíněnou emotivní kritiku nevolnictví coby „ostudy století“.

„Druhá půlka“ svobody: soukromé vlastnictví

Jenže to rozhodnutí mělo i „druhou půlku“, která něco vytvářela. Ekonomická úvaha o vyšší efektivitě svobodné práce byla založena na přesvědčení, že člověk se bude více snažit, pokud bude pracovat na něčem, co mu skutečně patří. Naši nevolníci totiž neměli svoje pole a statky zcela ve svých rukou, nemohli je svobodně prodávat, kupovat a brát si na ně hypotéku. Proto ke zrušení nevolnictví patří i patent o soukromém vlastnictví, který Josef II. vydal ve stejný den jako patent o zrušení nevolnictví – dne 1. listopadu 1781. Zaručoval nevolníkům, že mohou své statky svobodně prodávat a ručit s nimi za půjčky.

Tohle se vědělo v 19. století, když liberál Josef Kalousek dával dohromady sbírku dokumentů Archiv český. Vědomě vydal oba dokumenty společně. Za komunistů byla tato „druhá půlka“ svobody, jež rolníkům zajišťovala soukromé vlastnictví, úmyslně zapomenuta. Přitom samozřejmě upírání plného soukromého vlastnictví bylo součástí útlaku. Stejně jako v případě severoamerických otroků, kterým bylo také upíráno soukromé vlastnictví. A tehdejší otroci – na rozdíl od dnešních akademiků – si to uvědomovali. Proto petice otroků z Massachusetts z r. 1773 volá : We have no property! Kdyby se odstranilo soukromé vlastnictví, jak si to přáli komunisté, znamenalo by to jen, že ani nevolníci a ani otroci by po osvobození nesměli nic mít. Nesměli by mít výsledky svojí práce.

Zrušení nevolnictví v souvislostech jsem vylíčil v kapitole „Rozpory josefinských reforem“ v naší knize Habsburkové 1740-1918. Vznikání občanské společnosti z roku 2016 (na str. 218-222).

Proč média ignorují dějiny „před 20. století“?

Obávám se, že naše média budou letošní výročí ignorovat, jelikož je pro ně snazší pokračovat v „kulturní revoluci“. Toto charitativní úsilí našich médií spočívá jednoduše v tom, že se vracejí k tragédiím z 20. století a obviňují z toho Čechy. Období novověku „před 20. stoletím“ se do médií dostalo i dřív málokdy, zpravidla jen v souvislosti s nějakým kulatým výročím. Od roku 2018 se ale vnímají jen výročí spojená s tragédiemi 20. století, aby byla záminka ke kydání špíny. Snad významné výročí 240 let od získání osobní svobody tento trend zlomí.